Klasifikace písmenem E v kádrovém spise určila v roce 1950 osud tisíců mužů, které komunistický režim označil za třídní nepřátele. Tito odvedenci končili v Pomocných technických praporech, kde se z nich stali tzv. pétépáci a místo výcviku se zbraní fasovali rezavý krumpáč a lopatu. Práce v hlubinných uranových dolech bez jakýchkoliv ochranných pomůcek tvořila každodenní realitu černých baronů, jejichž zdraví stát bezohledně obětoval hospodářským plánům.
Kádrový cejch politické nespolehlivosti
Vojenská správa přidělovala klasifikaci E mladým mužům na základě strohých hlášení z místních národních výborů. Stačil drobný prohřešek proti kolektivizaci, příbuzný v emigraci nebo náboženské přesvědčení a odvedenec putoval k útvarům PTP bez ohledu na svůj zdravotní stav.
Režim tyto lidi izoloval od společnosti a využíval jejich sílu k budování strategických objektů, které běžní dělníci pro vysokou rizikovost odmítali stavět. Velitelé jako Alexej Čepička vnímali tyto jednotky jako legální nástroj k fyzické a morální likvidaci ideologických odpůrců.
Fárání v civilním saku
Pracovní podmínky v uranových revírech připomínaly spíše středověké galejnické prostředí než armádní útvar poloviny 20. století. Muži s cejchem nespolehlivosti fárali do hloubek stovek metrů v obnošených civilních šatech nebo vetchých uniformách po wehrmachtu, které po nocích sušili na kamnech. Absenci respirátorů, přileb či gumových bot nahrazoval neustálý tlak na plnění norem, které ignorovaly fyzické limity lidského organismu v prašném a vlhkém prostředí šachet. Všudypřítomný radon a jemný kamenný prach se staly tichými společníky každé směny, zatímco mýdlo a čistá voda zůstávaly vzácným luxusem.
Ekonomika postavená na útlaku
Hospodářské plány pětiletek vyžadovaly suroviny, které se nacházely v nebezpečných a špatně dostupných ložiscích. Civilní zaměstnanci v uranových dolech u Jáchymova vyžadovali vysoké platy a příplatky za riziko, což státní pokladnu neúměrně zatěžovalo. Vedení státu vyřešilo tento problém nasazením tisíců příslušníků PTP, kteří pracovali prakticky zadarmo v rámci své vojenské služby, často prodlužované na neurčito.
Stát tímto způsobem získával cenné devizy z prodeje uranu do Sovětského svazu. Náklady na pracovní sílu zůstávaly minimální, protože odměna za dřinu v podzemí tvořila jen zlomek běžné mzdy a putovala z velké části zpět do armádní kasy za ubytování a stravu.
Velitelé útvarů sledovali výhradně objem vytěžené rudy a rychlost ražby nových chodeb v tvrdé žule. Bezpečnostní předpisy existovaly výhradně formálně v příručkách, v praxi tito muži manipulovali s výbušninami bez řádného proškolení a jištění. Politruci využívali večerní hodiny k ideologickému školení, v době kdy vyčerpaní muži usínali přímo u stolů po dvanáctihodinových směnách. Jakýkoliv odpor proti tempu práce nebo stížnosti na chybějící vybavení končily obviněním ze sabotáže a následným vězením.
Statistika úrazů a vyčerpání
Úmrtnost u jednotek PTP dosahovala hodnot, které v mírových dobách nemají obdoby. Archivní záznamy uvádějí stovky případů smrtelných úrazů způsobených závaly, pády do nezabezpečených šachet nebo otravami plynem v nevětraných prostorách. Vojenští lékaři často ignorovali zranění a nutili muže s horečkami nebo zlomeninami k další činnosti, aby nedošlo k ohrožení denního plánu. Tato systematická likvidace zdraví mladých mužů probíhala v naprostém utajení před veřejností.
Poškození organismu vlivem radiace a prachu se u přeživších projevovalo dlouhé dekády po propuštění do civilu. Mnozí z nich trpěli rakovinou plic nebo těžkou silikózou již ve věku, kdy jejich vrstevníci teprve zakládali rodiny. Státní aparát se k těmto lidem choval i po skončení služby jako k občanům druhé kategorie, což jim komplikovalo přístup ke kvalitní zdravotní péči nebo lepšímu zaměstnání. Stigma politicky nespolehlivého živlu se s nimi táhlo až do konce 80. let.
Film z roku 1992
Mnoho lidí si dnes Pomocné technické prapory spojuje především s filmem Černí baroni natočeným podle knihy Miloslava Švandrlíka. Snímek sice vycházel z reálné existence PTP a zachycoval autentickou absurditu komunistické armády, skutečnost však byla často výrazně tvrdší než filmová satira.
Historici připomínají, že humor představoval pro řadu bývalých pétépáků způsob, jak zpětně zpracovat zkušenosti s ponižováním, nucenou prací a neustálým dohledem politruků. Zatímco film zdůrazňuje groteskní důstojníky a bizarní vojenské situace, reálné PTP znamenaly pro tisíce mužů roky fyzicky ničivé práce v dolech, na stavbách nebo v lomech bez možnosti obrany. Samotní tvůrci filmu navíc v úvodu připomínají, že komické historky byly pouze odvrácenou stranou osudů provázených tragédiemi a zničenými životy.
Zobrazení služby u PTP jako úsměvného střetu s nekompetentními veliteli zakrývá fakt, že stát využíval zařazení k těmto útvarům jako nástroj k cílené fyzické likvidaci třídních nepřátel. Pro skutečné pamětníky představuje takové humorné zlehčování velmi citlivou záležitost, protože v jejich případě šlo o holé přežití a doživotní následky na zdraví.
