Archeologové na malém benátském ostrově Lazzaretto Nuovo narazili při průzkumu masových hrobů na nález, který i zkušeným odborníkům vyrazil dech. Mezi ostatky obětí morové rány z roku 1576 objevili kostru ženy, která měla mezi čelistmi pevně vklíněnou cihlu. Tento neobvyklý rituál se stal prvním hmatatelným důkazem o středověké víře v upíry a o drastických metodách, kterými se lidé snažili bránit návratu mrtvých mezi živé.
Tajemství masového hrobu na ostrově Lazzaretto Nuovo
Ostrov sloužil v šestnáctém století jako karanténní stanice pro lodě a zboží, ale během ničivých epidemií se proměnil v obrovské pohřebiště. Právě zde vědci v roce 2006 odkrývali vrstvy historie a narazili na lebku, která vybočovala ze všech běžných zvyklostí. Žena s cihlou v ústech nebyla pohřbena s úctou, ale s jasným záměrem. Tehdejší společnost věřila, že tento předmět zabrání domnělému upírovi v dalším sání krve a šíření nákazy mezi ostatní obyvatele města, které bylo morem už tak těžce zkoušené.
Biologické procesy a lidová představivost
Důvodem pro takto kruté zacházení s mrtvým tělem byla neznalost přirozených fází rozkladu, které tehdejší hrobníky děsily. Při opakovaném otevírání hrobů kvůli dalším obětem nacházeli těla, která byla nafouklá a z jejichž úst vytékala tmavá tekutina připomínající krev. Často se stávalo, že se tlející pohřební rubáš v oblasti úst protrhl, což budilo dojem, že mrtvý svou plachtu požírá. Lidé si tyto jevy vysvětlili po svém a začali věřit v existenci bytostí, které se krmí i po své smrti a tím roznášejí nemoci.
Osud ženy na okraji společnosti
Analýza kosterních pozůstatků odhalila, že žena zemřela mezi šedesáti a sedmdesáti lety. V době, kdy se průměrný věk pohyboval mnohem níže, byla taková dlouhověkost považována za podezřelou. Byla často spojovanou s magií nebo paktem s ďáblem. Výzkum stravy navíc ukázal, že se tato žena živila především obilovinami a zeleninou. To ji řadilo do nejnižších sociálních vrstev. Její život byl pravděpodobně plný dřiny a samoty, což v kombinaci s jejím pokročilým věkem jen posilovalo strach okolí a vedlo k obvinění z čarodějnictví.
Cihla jako nástroj proti zlu
Postup s vložením kamene nebo cihly do úst byl tehdy považován za spolehlivý způsob, jak zničit takzvané požírače rubášů. Podle tehdejších představ a dobových textů o posmrtném životě nestačilo probodnout srdce kůlem. Bylo nutné domnělého upíra prostě vyhladovět.
Pevný předmět v čelistech měl zabránit magickému způsobu šíření moru, o kterém byli lidé přesvědčeni, že vychází právě z těchto neklidných hrobů. Tato žena se tak stala obětí pověr, které měly vnést řád do tehdejšího nevysvětlitelného umírání tisíců nevinných lidí.
Rekonstrukce tváře a historická spravedlnost
Moderní technologie nakonec umožnily expertům rekonstruovat tvář této záhadné postavy pomocí trojrozměrného modelování. Výsledkem byla tvář zcela obyčejné starší ženy, která nijak nevybočovala z dobového průměru a v jejím výrazu nebyl žádný náznak temných sil. Tento digitální portrét vrátil anonymní oběti lidskou podobu a ukázal, že za legendou o benátském upírovi stála jen tragická souhra okolností a lidského strachu. Po staletích strávených v zapomnění pod nánosem hlíny a předsudků se tak její příběh konečně dočkal vědeckého vysvětlení.
