Měl vládnout polovině Evropy a modernizovat zkostnatělou monarchii. Místo toho si prohnal kulku hlavou a vedle sebe nechal zastřelenou sedmnáctiletou dívku. Korunní princ Rudolf a baronesa Mary Vetsera zemřeli přesně před 137 lety na loveckém zámečku Mayerling. Dvůr se snažil skandál ututlat historkami o infarktu, císař František Josef I. zuřil a Vatikán musel přivřít obě oči, aby následníka trůnu vůbec pohřbili. Tragédie dodnes fascinuje historiky i konspirátory, i když pravda ležela desítky let zaprášená v bankovním trezoru.
Následník trůnu na dně
Rudolf nebyl žádný romantický hrdina z červené knihovny, jak ho často vykreslují filmy. Byl to inteligentní, ale těžce nemocný a psychicky labilní muž. V jedenatřiceti letech trpěl pokročilou formou kapavky, kterou nakazil i svou manželku Stefanii, a bolesti tlumil nebezpečným koktejlem morfia a alkoholu. Jeho liberální názory narážely na konzervativní zeď otcovy politiky. Cítil se zbytečný. Odstavený od moci a s rozpadajícím se manželstvím hledal únik.
Nehledal lásku, hledal společníka na smrt. Jeho první volba, michelina Mizzi Kaspar, nabídku na společnou sebevraždu s díky odmítla a dokonce informovala policii. Tu ale nenapadlo, že by syn císaře mohl myslet svá slova vážně. Rudolf tedy hledal dál, až narazil na někoho, kdo byl dostatečně mladý a naivní, aby jeho temné vizi podlehl.
Osudová chyba jménem Mary
Baronesa Mary Vetsera byla přesným opakem vyhořelého prince. Sedmnáctiletá, plná ideálů a nezdravě posedlá následníkem trůnu. Rudolf pro ni nebyl stárnoucí syfilitik, ale polobůh. Do Mayerlingu neodjela jako oběť únosu. Jela tam dobrovolně a s jasným cílem. Chtěla se stát součástí historie, i když cena byla ta nejvyšší.
V roce 2015 se v trezoru rakouské banky Schoellerbank našly originály dopisů na rozloučenou, které se považovaly za ztracené. Mary v nich jasně potvrzuje své rozhodnutí. Nešlo o vraždu ze žárlivosti, ale o chladnokrevně naplánovaný odchod.
„Odpusť mi, co jsem udělala. Nemohla jsem odolat lásce. Ve shodě s ním chci být pohřbena vedle něj na hřbitově v Allandu,“ napsala Mary v dopise své matce, který citovala Rakouská národní knihovna po jeho objevení.
Noc hrůzy v Mayerlingu
Ráno 30. ledna 1889 našel komorník Loschek dveře do ložnice zamčené. Když je na příkaz hraběte Hoyose vyrazili, naskytl se jim pohled, který otřásl celou monarchií. Rudolf seděl zhroucený na kraji postele, Mary ležela vedle něj. Oba byli mrtví. U prince ležela zbraň.
První reakce dvora byla panika a lži. Oficiální zpráva pro veřejnost tvrdila, že korunní princ zemřel na srdeční mrtvici. Lékaři byli nuceni podepsat falešné protokoly. Cílem bylo zachránit duši následníka před církevním zatracením a dynastii před ostudou. Sebevrah totiž nesměl mít křesťanský pohřeb. Teprve pod tlakem důkazů a šeptandy, která se Vídní šířila rychlostí blesku, musel císař přiznat barvu. Lékaři narychlo vykonstruovali diagnózu „duševní pomatenosti“, aby Vatikán povolil obřad.
Pohřeb jako ze špatného filmu
Zatímco Rudolfovo tělo putovalo do Vídně k pompéznímu pohřbu v Kapucínské hrobce, s tělem Mary naložili jako s odpadem. Byla pro ně jen nepohodlným důkazem princova selhání. Její strýcové museli mrtvé tělo obléknout, posadit do kočáru a v noci tajně prevézt na hřbitov v Heiligenkreuzu. Aby nepadala, podepřeli ji vycházkovou holí.
Rodina Vetserů byla donucena k mlčení a částečné emigraci. Císař František Josef I. nechal Mayerling přestavět na klášter karmelitek, kde sestry dodnes provádí modlitby za princovu duši. Oltář v kapli stojí přesně v místě, kde stála smrtelná postel.
O osudech dalších osobností si můžete přečíst ZDE.
