V roce 1966 narazili dělníci v Čelákovicích na hřbitov, který se zcela vymyká dobovým zvyklostem. Archeologové následně našli čtrnáct mužských těl, která nesla stopy drastických zásahů proti posmrtnému pohybu. Tato lokalita z 10. století se okamžitě stala předmětem vědeckých debat o víře v nemrtvé. Moderní výzkum dnes s pomocí genetiky skládá obraz o lidech, které tehdejší společnost vyvrhla za hranu existence.
Nález v zahradě
Na zahradě jednoho z čelákovických domů v ulici podél Labe odhalila lžíce bagru kosti, které tam odpočívaly celá staletí. Archeolog Jaroslav Špaček tehdy stanul před objevem, který v socialistickém Československu vyvolal nečekaný rozruch. Místo běžného pohřebiště se před ním otevřela scéna připomínající spíše dějiště rituálního násilí na mrtvých tělech. Skládka těl ležela v písčitém podloží, které díky svému složení zachovalo kosterní pozůstatky v překvapivě dobrém stavu.
Mezi řádky odborných zpráv se rýsovala fakta o čtrnácti mužích, jejichž život skončil v 10. nebo 11. století. Moderní radiokarbonové datování (AMS) však naznačuje, že pohřebiště může být o něco mladší, pravděpodobně z 11. až 12. století, což odpovídá období upevňování křesťanství a potírání pohanských přežitků.
Místní komunita těla uložila mimo posvátnou půdu u kostela a vyčlenila jim místo na okraji tehdejšího osídlení. Takový odstup od ostatních obyvatel signalizuje hluboký společenský distanc, který přetrval i po jejich skonu. Archeologové nalezli muže v mělkých jamách, často v polohách, které popíraly tehdejší křesťanské i pohanské standardy.
Rituály proti návratu
Mrtví měli svázané ruce i nohy lýkovými provazy a v jejich ústech vědci objevili velké říční kameny. Některá těla ležela na břiše, což trefně odráží snahu zabránit nebožtíkovi, aby po procitnutí našel cestu zpět na povrch světa. Hrudní koše několika jedinců nesly stopy po dřevěných kůlech, jimiž pozůstalí prokláli srdce nebo plíce. Tato opatření měla za cíl definitivně upoutat domnělé upíry k zemi a zajistit klid živým sousedům.
Hlava u nohou
Nejvíc zarážejícím zásahem byla dekapitace, kdy hrobník oddělil lebku od trupu a položil ji k dolním končetinám. Tento postup představuje radikální pojistku, která v očích raně středověkého člověka znemožňovala tělu jakoukoli další aktivitu. Jizvy na obratlech vypovídají o síle, s jakou někdo vedl sekeru nebo meč proti již nehybným tělům. Celé pohřebiště působí jako katalog opatření, jimiž se tehdejší společnost bránila proti neznámému nebezpečí.
Pohled moderní vědy
Současná analýza DNA a izotopů ze zubní skloviny vnáší do případu nové světlo a boří mýty o krvelačných bestiích. Výzkumníci zjistili, že tito muži byli místní obyvatelé a pocházeli z blízkého okolí nebo středních Čech. Jejich strava odpovídala běžnému standardu té doby, tedy obilninám a občasnému kousku masa, což vylučuje teorii o vyvržencích z hladomoru. Genetika tak vrací tyto takzvané upíry zpět do lůna místní populace, ze které byli násilím vymazáni.
Rozbor kostí naznačuje, že někteří z pohřbených trpěli genetickými vadami nebo chronickými chorobami, které se projevovaly na jejich vzhledu či chování. V éře, kdy se každá odchylka od normy vykládala jako vliv nadpřirozených sil, stačil epileptický záchvat nebo duševní porucha k cejchu nebezpečného jedince. Společnost se jich obávala natolik, že i po jejich přirozené smrti cítila potřebu provést drastické rituály. Strach z neznámého tak proměnil nemocné sousedy v monstra, která bylo nutné symbolicky zničit.
