Zapomeňte na Drákulu a romantické filmy. Realita strachu z nemrtvých ve středních Čechách byla mnohem horší. V roce 1966 narazili dělníci při výkopových pracích v Čelákovicích na nález, který šokoval i zkušené historiky. Odkryli hromadný hrob, který nebyl pietním místem posledního odpočinku. Bylo to vězení pro mrtvé. Kostry měly oddělené hlavy, svázané ruce a v ústech kameny. Pohřebiště, které našli, je svým rozsahem unikátní v celé střední Evropě.
Vše začalo prozaicky. V létě roku 1966 se na okraji Čelákovic, v části zvané Mrchovláčka, hloubil výkop pro inženýrské sítě. Lžíce bagru ale místo hlíny vynesla na povrch lidské kosti. Stavba se zastavila a na místo dorazil ředitel místního muzea, archeolog Jaroslav Špaček.
To, co v následujících dnech odkryl, se zapsalo do světové archeologie. Nešlo o běžný hřbitov z 10. nebo 11. století. Těla nebyla uložena v klidu, hlavou k západu, jak velela křesťanská tradice. Ležela v křečovitých polohách, naházená přes sebe, často tváří k zemi. To hlavní však bylo vidět na první pohled. Někdo se velmi snažil, aby tito mrtví nevstali z hrobu.
Opatření proti návratu
Archeologové postupně odkryli jedenáct hrobových jam se čtrnácti kostrami. Nálezová situace mluvila jasnou řečí. Místní komunita měla z těchto jedinců panickou hrůzu. U většiny koster byla provedena takzvaná protivampyrická opatření.
Těla nesla stopy po násilných zásazích provedených až po smrti. Hlavy byly oddělené od trupu a položené k nohám nebo mezi kolena. To mělo mrtvému znemožnit orientaci, pokud by ožil. Ústa některých nebožtíků byla násilím rozevřena a vycpaná kamením nebo hlínou. Toto opatření mělo jediný cíl – zabránit upírovi, aby sál životní energii nebo krev živých.
Dalším děsivým detailem byly stopy po dřevěných kůlech. Dřevo sice za staletí v zemi shnilo, ale v hrudních koších koster zůstaly jasné otvory nebo železné hřeby, které fixovaly tělo k zemi. Jaroslav Špaček nález v dobových zprávách popsal bez emocí, ale fakta byla mrazivá. Těla byla zatížena kameny, ruce svázané za zády. Nešlo o rituální vraždu, ale o posmrtnou exekuci.
Kdo byli prokletí z Čelákovic?
Antropologický rozbor ukázal, že šlo převážně o muže v produktivním věku, ale našla se i kostra ženy. Nešlo o cizince z dálných krajů, ale o místní obyvatele. Co provedli, že si vysloužili takový konec?
Historici se domnívají, že nešlo o skutečné „upíry“ v nadpřirozeném slova smyslu. Ve středověku stačilo málo, abyste byli označeni za člověka podezřelého ze spolčení s temnými silami. Mohlo jít o lidi tělesně postižené, duševně choré, nebo o jedince s nápadnými fyzickými anomáliemi, jako bylo i srostlé obočí nebo nadměrné ochlupení, či o trestance.
Také náhlá úmrtí, sebevraždy nebo epidemie v obci mohly vyvolat hysterii. Pokud po smrti někoho z vesnice začal dobytek dojit krev nebo lidé umírali na podivnou nemoc, vina padla na čerstvě pohřbeného. Vesničané pak hrob otevřeli a provedli „dodatečnou smrt“.
Světový unikát za humny Prahy
Čelákovické pohřebiště bylo svým rozsahem unikátní v celé střední Evropě. Ojedinělé upíří hroby se nacházejí po celém světě, ale najít celou nekropoli vyhrazenou pro „nežádoucí“, je raritou.
Případ v roce 1966 vyvolal senzaci i v zahraničí. O nálezu referovala média ve Francii či USA. Pro tehdejší socialistické Československo to byla kuriozita, která se vymykala běžnému archeologickému bádání o Slovanech.
Dnes jsou kostry uloženy v depozitářích a Čelákovice se staly pojmem. Připomínají dobu, kdy hranice mezi životem a smrtí byla prostupná a strach dokázal donutit lidi k činům, nad kterými dnes zůstává rozum stát. Jak uvedl antropolog ve své zprávě: „Způsob uložení ostatků svědčí o hlubokém, iracionálním strachu pozůstalých, který je vedl k brutálnímu zacházení s těly svých bližních.“
