Slova omluvy adresovaná matce byla tím posledním, co osmnáctiletý Jan Zajíc před svou tragickou smrtí napsal. Student průmyslovky v Šumperku se rozhodl stát druhou pochodní a vyburcovat národ z lhostejnosti k sovětské okupaci, jeho precizní plán však skončil smutným omylem v temném pražském průjezdu. Svůj záměr před nejbližšími dokonale utajil a krutou pravdu jim přinesl až dopis na rozloučenou, který po sobě zanechal jako své jediné a bolestné dědictví.
Volba symbolického data
Jan Zajíc si pro svůj radikální krok vybral datum 25. února 1969 zcela záměrně a promyšleně. Tento den připomínal výročí komunistického převratu z roku osmačtyřicet a zároveň uplynul přesně měsíc od pohřbu první lidské pochodně. Student střední průmyslové školy v Šumperku velmi těžce nesl přítomnost sovětských okupačních vojsk, se kterými se ve svém městě pravidelně potkával a dostával do konfliktů.
Frustrace z apatie společnosti v něm postupně krystalizovala v nezvratné rozhodnutí obětovat vlastní život a vyburcovat národ z letargie. Vybavil se hořlavinou, rozdal své osobní věci spolužákům a vyrazil vlakem vstříc hlavnímu městu.
Uzavření před světem
O svých plánech na založení skupiny živých pochodní sice otevřeně mluvil s několika přáteli, rodinu ale od svého vnitřního světa radikálně odstřihl. Cíleně se vyhýbal jakýmkoliv náznakům, které by mohly jeho rodiče nebo sourozence varovat. Věděl totiž, že jeho nejbližší by udělali naprosté maximum, aby mu v jeho tragickém plánu za každou cenu zabránili.
Tento fakt dodnes představuje pro jeho sourozence obrovskou ránu, jelikož úmyslná izolace od rodinného kruhu těsně před smrtí vyvolává spoustu nezodpovězených otázek. „Pokud bych jen tušil, co Honza zamýšlí, tak bych mu v tom zabránil třeba i násilím,“ přitakal Zajícův bratr Jaroslav pro Aktuálně.cz.
Místo otevřeného rozhovoru po sobě zanechal pouze bolestný dopis na rozloučenou. V něm své rodině vysvětloval, že svůj čin nepáchá z omrzení životem, ale naopak z hluboké úcty k němu. Chtěl pro své nejbližší i celou společnost zajistit svobodnější existenci a za tuto vizi zaplatil absolutní daň.
Překážky na místě
Původní plán počítal s veřejným sebeupálením přímo u Národního muzea, přesně v místech, kde se o měsíc dříve zapálil Jan Palach. Zamčené toalety v budově muzea ovšem donutily mladíka na místě improvizovat a hledat náhradní útočiště pro přípravu na svůj fatální protest. Zamířil proto do nedalekého průjezdu domu číslo třicet devět na Václavském náměstí, kde se nakonec odehrály poslední minuty jeho života.
Ztráta orientace
Ve skrytém koutě toalet zadního traktu se polil hořlavinou a chystal se vyběhnout na rušné náměstí, kde měl vzplanout před zraky stovek lidí a vytvořit tak silný vizuální apel. Plameny ale přeskočily na jeho tělo mnohem dříve, než vůbec stihl opustit zšeřelý průjezd budovy a vyjít na denní světlo.
Nesnesitelná bolest ho okamžitě zbavila schopnosti racionálně jednat a ztratil v tmavém prostoru orientaci. Místo cesty na ulici zamířil dveřmi do vnitřního schodiště, vystoupal do mezipatra a tam svůj boj o život navždy prohrál. Náhodní svědci se sice pokoušeli hořící tělo uhasit kabáty, jejich snaha ale přišla do fatálního stadia a mladíkovi už nebylo pomoci.
Poselství a následky
Státní bezpečnost okamžitě rozjela mašinerii utajování a tvrdých represí proti pozůstalým. Rodina se musela vyrovnat se ztrátou syna a zároveň čelit nevybíravému tlaku komunistického aparátu, který se mstil za každou formu odporu. Matka přišla o místo učitelky, otec musel opustit komunistickou stranu a sourozenci naráželi na tvrdé bariéry při snaze o vysokoškolské studium.
Samotný pohřeb v Praze úřady striktně zakázaly z obavy před masovými protesty a případnými nepokoji v ulicích. Tělo osmnáctiletého studenta tak muselo být převezeno do rodného Vítkova na Opavsku, kam se s ním lidé přijeli naposledy rozloučit. I tam se smutečního obřadu zúčastnilo na deset tisíc lidí a tichá vzpomínka se proměnila v obrovskou demonstraci nesouhlasu s probíhající okupací.
Odkaz druhé živé pochodně rezonoval ve společnosti přes veškerou snahu cenzorů vymazat ho z paměti národa. Studenti si potají předávali Zajícovo prohlášení a jeho jméno znělo na protirežimních demonstracích během celých dvaceti let tvrdé normalizace. Lidé k jeho hrobu neustále přinášeli květiny a vzdávali hold jeho neskutečné odvaze postavit se zlu.
Společný zármutek posléze pevně spojil rodinu Zajícových s Libuší Palachovou. Matka první lidské pochodně psala Martě Zajícové utěšující dopisy a obě ženy sdílely nesmírnou bolest nad tragickou ztrátou svých dětí. Nacházely u sebe hluboké porozumění v kruté době plné strachu a beznaděje.
Co stálo v dopisu Jana Zajíce
Maminko, tatínku, bratře, sestřičko!
Až budete číst tento dopis, budu už mrtev nebo velmi blízko smrti. Vím, jak velmi vážnou ránu vám svým činem způsobím, ale nezlobte se na mne. Želbohu, nejsme na světě jenom sami. Nedělám to proto, že by mne omrzel život, ale právě proto, že si ho až příliš vážím.
Svým činem ho snad zajistím lepší. Znám cenu života a vím, že je to to nejdražší. Ale já hodně chci pro vás, pro všechny, a proto musím hodně platit. Po mém činu nepodléhejte malomyslnosti, ať se Jacek učí víc a Martička taky. Nesmíte se nikdy smířit s nespravedlností, ať je jakákoliv.
Moje smrt vás k tomu zavazuje. Je mi líto, že už nikdy neuvidím vás ani to, co jsem měl tak rád. Odpusťte, že jsem se s vámi tolik hádal. Nenechejte ze mě udělat blázna.
Pozdravujte kluky, řeku a les.
Občané Republiky československé:
Protože se navzdory činu JANA PALACHA vrací náš život do starých kolejí, rozhodl jsem se, že vyburcuji vaše svědomí jako POCHODEŇ č. 2. Nedělám to proto, aby mne někdo oplakával, nebo proto, abych byl slavný, anebo snad, že jsem se zbláznil. K tomuto činu jsem se odhodlal proto, abyste se už vážně vzchopili a nedali s sebou vláčet několika diktátory!
Pamatujte: Když někomu vystoupí voda nad hlavu, je už jedno o kolik. Nemáme se čeho bát – jedině smrti. Ale: „Smrt není zlá, strašné je jenom umírání.“ A toto je pomalé umírání národní svobody. Nenechte si hrdý a krásný český a slovenský lide diktovat, s kým navěky půjdeš! Vy všichni, na které můj čin zapůsobí a kteří nechcete, aby byly další oběti, uposlechněte následující výzvy! STÁVKUJTE, BOJUJTE! „KDO NEBOJUJE, NEZVÍTĚZÍ!“
Nemám na mysli jen ozbrojený boj. Ať moje pochodeň zapálí Vaše srdce a osvítí Váš rozum! Ať moje pochodeň svítí na cestu k svobodnému a šťastnému ČESKOSLOVENSKU. Měli jsme dvě šance a obě jsme promarnili. Vytvářím šanci třetí (první šancí měl J.Z. na mysli moskevská jednání, druhou pak smrt Jana Palacha).
NEZAHAZUJTE JI! Jen tak budu žít dál. UMŘEL JEN TEN, KDO ŽIL PRO SEBE!!!
👉🏻 Osudy dalších historických osobností.
