Sověti chtěli světu ukázat, že ve vesmíru pořád hrají první ligu. Místo oslav ale přišel šok. Když záchranný tým v kazašské stepi otevřel poklop neporušeného modulu Sojuz 11, uvítalo je hrobové ticho. Trojice kosmonautů seděla bezvládně ve svých křeslech. Muži vypadali, jako by spali. Byli však mrtví. Příčinu tragédie, která navždy změnila pravidla létání do vesmíru, Moskva přiznávala jen velmi neochotně.
Osudová záměna posádky
O smůle celé mise se rozhodlo ještě dřív, než motory vůbec naskočily. Sovětský svaz na konci šedesátých let prohrál závod o Měsíc, a tak veškeré své úsilí upnul k jinému cíli. Tím byla první obyvatelná orbitální stanice Saljut 1.
K ní měla v červnu 1971 zamířit zkušená posádka pod vedením Alexeje Leonova. Osud však rozdal karty jinak. Pouhé tři dny před startem lékaři objevili na rentgenu plic kosmonauta Valerije Kubasova tmavou skvrnu a vyslovili podezření na tuberkulózu. Pravidla byla neúprosná. Pokud vypadne jeden člen, musí se vyměnit celá posádka.
Do velitelských křesel tak usedli náhradníci. Velitel Georgij Dobrovolskij, inženýr Vladislav Volkov a Viktor Pacajev se na svou životní misi vydali 6. června 1971. Start proběhl bez problémů. Po úspěšném spojení se stanicí Saljut 1 začala nová kapitola kosmonautiky. Trojice strávila na oběžné dráze dvacet tři dní. Během této doby prováděli unikátní experimenty, pěstovali zelí a cibuli v zařízení Oazis-1 a Viktor Pacajev dokonce oslavil ve vesmíru své osmatřicáté narozeniny.
Tři týdny v těsné plechovce udělaly své a ponorka na sebe nenechala dlouho čekat. Mezi kosmonauty rostlo napětí a hádky byly na denním pořádku. Situace se vyhrotila šestnáctého června. To na palubě vypukl menší požár elektroinstalace. I když se ho podařilo uhasit, incident posádku silně znervóznil a řídící středisko začalo zvažovat předčasný návrat. Mise přesto pokračovala až do konce června, kdy se trojice začala chystat na cestu domů.
Smrtící ticho v kabině
Návrat probíhal zpočátku podle učebnicových postupů. Kosmonauti naložili výsledky experimentů, uzavřeli průlez a oddělili se od stanice. Poslední slova, která řídící středisko slyšelo, bylo potvrzení zážehu brzdících motorů. Poté už následovalo jen zlověstné ticho. Modul sestupoval atmosférou automaticky, padáky se otevřely přesně podle plánu a loď měkce dosedla do stepi východně od města Džezkazgan. Zvenčí vypadalo všechno perfektně. Nikdo netušil, že uvnitř se odehrálo peklo.
Při oddělení návratového modulu od servisní sekce ve výšce zhruba sto třiceti kilometrů došlo k nečekanému otřesu. Otřes vyrazil ventil, který měl zůstat zavřený až do samého finále. Vzduch z kabiny unikl do vesmírného vakua během necelé minuty.
Protože kosmonauti neměli skafandry, neměli šanci přežít. Tlak v kabině klesl na nulu. Muži se zoufale snažili ventil uzavřít ručně, ale ztráta vědomí přišla příliš rychle. Zemřeli na následky dekomprese a udušení. Pozdější vyšetřování ukázalo, že ventil se otevřel v důsledku rázové vlny explozivních šroubů.
Těla Dobrovolského, Volkova a Pacajeva našli záchranáři připoutaná v sedadlech. Pokusy o oživování byly marné. Sovětský svaz byl v šoku. Místo triumfálního přivítání hrdinů se chystal státní pohřeb. Urny s popelem kosmonautů byly uloženy do Kremelské zdi na Rudém náměstí za účasti tisíců truchlících.
Povinné skafandry jako smutné dědictví
Tragédie vyvolala soustrast po celém světě. K události se vyjádřil i tehdejší americký prezident Richard Nixon: „Americký lid se připojuje k vyjádření naší nejhlubší soustrasti vám i sovětskému lidu nad tragickou smrtí tří sovětských kosmonautů.“ Americký astronaut Thomas Stafford se dokonce osobně zúčastnil pohřbu v Moskvě. To bylo v době studené války nevídané gesto.
Smrt posádky Sojuzu 11 měla zásadní dopad na bezpečnostní předpisy. Do té doby létali sovětští kosmonauti v lodi jen v lehkých kombinézách, aby se jich do stísněné kabiny vešlo více. To se okamžitě změnilo. Od této nehody musí všichni kosmonauti při startu a přistání povinně oblékat tlakové skafandry, které by je v případě podobné poruchy zachránily.
Jména tří mrtvých hrdinů dnes nese skupina kráterů na Měsíci i kopce na Plutu. Jejich odkaz připomíná také pamětní deska. Tu na měsíční povrch umístila posádka Apolla 15. Je to krutá připomínka toho, že vesmír neodpouští. Stačí jedna malá chyba a není návratu.
Další články o letech do vesmíru najdete tady.
