Když se řekne Marie Terezie, většině Čechů naskočí jediná asociace. Tedy že zavedla povinnou školní docházku. Realita, která se odehrála přesně 6. prosince 1774, je ale mnohem barvitější a byrokratičtější, než si myslíme. Panovnice totiž žádnou povinnost striktně nenařídila. Vyslovila pouze velmi důrazné přání, které v absolutistické monarchii fungovalo lépe než zákon.
Císařovna, která nebyla císařovnou
Je to jeden z největších paradoxů našich dějin. Žena, která naučila národ číst a psát, technicky vzato nikdy nebyla vládnoucí císařovnou. Marie Terezie držela tituly rakouské arcivévodkyně a české i uherské královny. Císařem Svaté říše římské byl po dvacet let její manžel František I. Štěpán Lotrinský. To jí ale nebránilo v tom, aby v prosinci 1774 podepsala dokument, který od základů překopal život v monarchii.
Do té doby bylo vzdělání privilegiem bohatých nebo věcí církve. Panovnice ale pochopila, že ekonomicky fungující stát potřebuje gramotné poddané. Pro tento úkol si paradoxně vybrala muže z nepřátelského tábora. Školského reformátora Johanna Ignaze Felbigera si musela vyžádat přímo od svého úhlavního soka, pruského krále Fridricha II. Ten překvapivě souhlasil a Felbiger během jediného roku ve Vídni vypracoval Všeobecný školní řád.
Povinnost? Spíše zbožné přání
Šestiletá povinná docházka je termín, který se učíme v dějepise, ale dobové dokumenty hovoří jinak. Marie Terezie ve svém nařízení použila formulaci, která by dnes právníkům zamotala hlavu: „Rádi bychom viděli, kdyby rodičové svých dětí ve věku od šesti do 12 let do škol posílali.“ Nešlo o striktní rozkaz pod hrozbou vězení, ale o vyjádření vůle panovníka.
„Marie Terezie ale nenařizovala výslovně, že do školy docházet musí. Mělo to určitě racionální důvody. Jestliže v monarchii dosud neexistovala relativně hustá síť škol, nebylo možné ani nařizovat, aby do nich děti chodily,“ vysvětluje historik František Morkes v článku o tereziánské reformě. V absolutistickém státě však přání královny znamenalo zákon. Úřady začaly tlačit na rodiče nepřímo. Pokud chtěl otec dát syna do učení na řemeslo, musel chlapec prokázat, že chodil do školy.
Konec vysloužilých vojáků za katedrou
Reforma přinesla revoluci i v tom, kdo vlastně učí. Do roku 1774 se učiteli stávali vysloužilí vojáci, jejichž jedinou kvalifikací byla často jen silná ruka a hlas, případně zkrachovalí studenti. Nový řád zavedl takzvané praeparandy, předchůdce dnešních pedagogických fakult. Kdo chtěl učit, musel složit zkoušky a prokázat odbornost.
Změna se dotkla i dívek. Do té doby pro ně vzdělání prakticky neexistovalo. Felbigerův řád s nimi počítal, i když měly osnovy mírně upravené. Kromě čtení, psaní a počítání se učily šít a plést, zatímco chlapci získávali základy pro zemědělství a průmysl. Cílem bylo vychovat užitečné občany pro státní manufaktury a armádu.
