V únoru 1960 ukončil rutinu v sušické nemocnici nečekaný zásah tehdejší kriminální policie, který mířil na třiadvacetiletou zdravotní sestru Marii Fikáčkovou. Kolegové ji přitom do té doby považovali za svědomitou a velmi spolehlivou pracovnici. Skutečný důvod náhlých úmrtí na novorozeneckém oddělení odhalily až detailní pitevní protokoly, které vyšetřovatele přivedly na stopu těžko představitelné agrese. Archivní materiály navíc dodnes vyvolávají dohady, zda se tehdy policii podařilo odhalit úplně všechny její činy.
Marie Fikáčková nastoupila do sušického špitálu v roce 1955 a brzy si vybudovala pověst pedantické sestry. Bílé kachličky chodeb a pach dezinfekce tvořily kulisu pro její každodenní směny, během kterých v ústraní sálů docházelo k nevratným tragédiím. Své oběti si vybírala mezi dětmi, které rušily její klid pronikavým pláčem, což u ní vyvolávalo nekontrolované stavy hněvu.
Pitevní protokoly promluvily
Průlom v případu přinesla úmrtí dvou holčiček v únoru 1960, kdy lékaři při pitvách narazili na rozsáhlá zranění hlavy neslučitelná se životem. Marie Fikáčková novorozence vystavila silnému tlaku dlaní, čímž způsobila praskliny lebek a následné krvácení do mozku. Kriminalisté museli pracovat s tehdejšími metodami soudního lékařství, které v sušické márnici odhalily stopy po cíleném násilí.
Případ okamžitě převzala kriminálka, která sestru izolovala od okolního světa a podrobila ji sérii výslechů. Vyšetřovatelé se soustředili na časové osy služeb a porovnávali je s náhlými úmrtími, která se v nemocnici kupila už od roku 1957. Administrativní záznamy oddělení v kombinaci s pitevními nálezy vytvořily neprodyšnou síť faktů, z níž nebylo úniku.
Marie Fikáčková během rekonstrukcí činů manipulovala s figurínami a ukazovala, jakým způsobem dětem ubližovala. Její výpovědi postrádaly hlubší lítost, spíše se soustředila na popis vlastního fyzického diskomfortu, který jí dětský křik působil. Veřejnost se o podrobnostech dozvídala jen minimálně, protože tehdejší režim odmítal veřejně připustit takové selhání v rámci socialistického zdravotnictví.
Návaly vzteku v protokolu
Soudní znalci z oboru psychiatrie zkoumali duševní stav Marie Fikáčkové a hledali motivy pro takto extrémní jednání. V protokolech se objevují pasáže o tlacích v hlavě a neovladatelné zlosti, kterou sestra pociťovala pokaždé, když miminka v postýlkách začala naříkat. Tento stav popisovala jako zatmění, po kterém následovalo fyzické napadení dítěte přímo na přebalovacím pultu.
Neschopnost empatie a chladná logika, s jakou Marie Fikáčková vysvětlovala své pohnutky, zarazila i otrlé soudce Krajského soudu v Českých Budějovicích. Obhajoba se sice snažila poukazovat na psychickou labilitu a těžké dětství, ale rozsah škod a počet prokázaných útoků převážily misky vah na stranu nejvyššího trestu. Spis hovořil o úmyslném zabití, které sestra prováděla s plným vědomím následků.
Konec na Pankráci
Rozsudek smrti padl 6. října 1960 a po zamítnutí všech odvolání následovala cesta do pražské věznice na Pankráci. Marie Fikáčková skončila na šibenici 13. dubna 1961, čímž se uzavřela jedna z nejtemnějších kapitol historie českého porodnictví. Dodnes historikové zkoumají archivní složky a snaží se potvrdit, zda počet obětí této ženy nebyl ve skutečnosti vyšší, než kolik se podařilo tehdejší policii prokázat.
