Královna Alžběta I. vstoupila do dějin jako silná a neústupná panovnice. Její soukromý život ovšem provázela velká slabost pro tehdy nesmírně drahý cukr. Nezvladatelná vášeň pro sladké se velmi výrazně podepsala na jejím zdraví a zanechala nevratné stopy na jejím úsměvu. Zahraniční návštěvníci anglického dvora si tohoto detailu velmi často všímali a ve svých denících o něm otevřeně psali.
Drahocenná komodita z ciziny
V tudorské Anglii představoval třtinový cukr vysoce exkluzivní zboží určené pouze pro nejbohatší elitu. Obchodníci ho dováželi z dalekého Maroka a z oblastí Západní Indie. Závratné náklady na pěstování a složitou zámořskou dopravu vyšroubovaly jeho prodejní cenu do skutečně astronomických výšin.
Sladké pasty a honosné cukrovinky se díky tomu staly symbolem vysokého společenského postavení a moci. Běžný lid neměl k tomuto gastronomickému přepychu vůbec žádný přístup a o podobných chutích si mohl nechat jen zdát.
Nečekaná daň za luxusní hodování
Dlouhodobá a nadměrná konzumace sladkostí si u dvora vybrala svou daň v podobě zničených zubů. Německý právník a cestovatel Paul Hentzner navštívil panovnické sídlo v roce 1598 a zanechal o vzhledu vladařky velmi detailní zprávu. Všiml si jejích silně zčernalých zubů a poměrně přesně popsal hlavní příčinu tohoto estetického problému.
„Tato vada je u tehdejších Angličanů zcela běžná vlivem jejich nadměrného užívání cukru,“ uvádějí historické záznamy publikované portálem The Tudor Society. Špatný stav chrupu anglické smetánky vyvolával u zahraničních návštěvníků velký údiv. Viditelné následky jasně odrážely reálné zdravotní potíže vyplývající z nezdravé stravy plné drahých sacharidů.
Jak vznikl internetový mýtus
Zkažený chrup bohaté vrstvy představoval politováníhodný důsledek jejich dobového životního stylu. V současné době kolují prostorem nepravdivé historky o úmyslném černění zubů sazemi nebo dehtem. Nižší šlechta si podle těchto novodobých zkazek měla uměle kazit úsměv pro předstírání fiktivního bohatství a snazší začlenění mezi dvorní smetánku.
Anglické historické archivy ovšem žádné podobné chování nepotvrzují a tehdejší kosmetické manuály nic takového svým čtenářkám nedoporučují. Dobovým ideálem krásy nadále zůstával zdravý a pokud možno čistě bílý úsměv. Zvláštní praxe záměrného barvení chrupu pochází z historického Japonska. Do tudorské Anglie ji zkrátka mylně přenesli až moderní tvůrci internetových senzací.
