V noci 30. března 1867 podepsali ruský vyslanec Eduard de Stoeckl a americký ministr zahraničí William Seward smlouvu, která zásadně překreslila mapu světa. Ruské impérium se tehdy zbavilo obrovského kusu země na severu Ameriky za 7,2 milionu dolarů, což odpovídalo směšné částce zhruba 4,19 dolaru za kilometr čtvereční. Car Alexandr II. vnímal tuto transakci jako nutné odstřihnutí od ztrátového podniku, který v té době připomínal bezednou díru na peníze.
Prázdná carská pokladna
Ruské impérium se po prohrané krymské válce potácelo na hraně bankrotu a nutně potřebovalo hotovost na modernizaci armády i vnitřní reformy. Aljaška v polovině 19. století generovala pouze výdaje, protože lov kožešinové zvěře, dříve tak výnosný, drasticky upadal kvůli vybití populací mořských vyder.
Petrohrad pociťoval neschopnost takto odlehlé území vojensky bránit, zejména před britským námořnictvem operujícím z nedaleké Kanady. Car Alexandr II. proto zvolil prodej Američanům, které vnímal jako přirozeného spojence proti Británii, a raději přistoupil na obchod, než aby riskoval potupnou ztrátu území v budoucím otevřeném konfliktu.
Úplatky a diplomacie
Vyjednávání provázela řada zákulisních her, při nichž ruský diplomat Eduard de Stoeckl neváhal použít značné sumy z budoucího výnosu na uplácení amerických kongresmanů a novinářů. Americká veřejnost zpočátku vnímala nákup arktické pustiny jako naprostý nesmysl a tisk častoval novou akvizici posměšnými názvy jako Sewardova lednička nebo carská zahrada pro lední medvědy.
William Seward musel vynaložit veškerý svůj politický um, aby obhájil výdaj 7,2 milionu dolarů v době, kdy se Spojené státy vzpamatovávaly z následků krvavé občanské války. Finální hlasování v Senátu nakonec prošlo díky přesvědčení, že strategický vliv v Pacifiku převáží nad dočasnými náklady na správu zamrzlého severu.
Ponuré předání v Sitce
Američané převzali kontrolu nad územím 18. října 1867 v městečku Sitka, kde ruskou vlajku nahradila ta s hvězdami za doprovodu salv z děl. Předání proběhlo bez fanfár, v blátě a dešti, a většina ruských osadníků už v té době balila kufry k návratu do vlasti. Ruské úřady se domnívaly, že udělaly chytrý tah, když se zbavily teritoria, které považovaly za geostrategickou přítěž bez reálného ekonomického potenciálu.
Místní kmeny Tlingitů sledovaly ceremoniál s naprostým nepochopením, protože Rusové prodávali zemi, která jim fakticky nikdy nepatřila. Pro carské úředníky byla Aljaška příliš vzdálenou periferií, kam cesta z Petrohradu trvala déle než půl roku, a správa takového celku byla logistickou noční můrou. Prodej představoval elegantní řešení, jak naplnit státní kasu a zároveň se zbavit zodpovědnosti za tisíce kilometrů nehostinného pobřeží.
Zlatá horečka a procitnutí
Veškeré ruské naděje na výhodný obchod se však rozplynuly o necelých 30 let později, kdy nálezy drahých kovů v oblasti Klondike a následně přímo na Aljašce spustily masivní migraci tisíců dobrodruhů. Hodnota vytěženého kovu během několika let mnohonásobně převýšila původní kupní cenu, kterou Američané za území zaplatili. Geologické průzkumy v následujícím století odhalily gigantická ložiska ropy a zemního plynu v zátoce Prudhoe Bay, což z Aljašky udělalo jeden z nejbohatších regionů celého kontinentu.
Strategický význam oblasti potvrdila studená válka, kdy se dříve nechtěná pustina proměnila v hlavní linii obrany proti samotnému Rusku. Přítomnost radarových stanic a raketových sil v arktické krajině dává prodeji z roku 1867 pachuť největšího geopolitického omylu v dějinách Kremlu. Sovětští i moderní ruští nacionalisté se s touto ztrátou dodnes vyrovnávají pomocí konspiračních teorií o tom, že car Aljašku pouze pronajal na 99 let, ačkoliv historické dokumenty hovoří o trvalém prodeji.
Dnešní odhady hodnoty tamních surovinových zásob se pohybují v astronomických bilionech dolarů, což staví tehdejší šek na 7,2 milionu do sféry absurdních historických kuriozit.
.jpg){kind=link}