V roce 1541 došlo k nejničivějšímu případu požáru v celých pražských dějinách. Oheň zachvátil Malou Stranu a Hradčany, o průběhu i obětech tehdy psal Václav Hájek z Libočan. Nezkrotný živel pohltil kostely, Svatovítskou katedrálu a dostal se i do Vladislavského sálu. Příčina? Trestuhodná neopatrnost i bezohlednost služebnictva. Co se tedy stalo?
V domě Na Baště
Osudným dnem byl 2. červen 1541. „Příčinou požáru se stala neopatrnost při manipulaci s ohněm za větrného počasí během oprav střechy dnešního Šternberského paláce,“ popisuje historik Emanuel Poche. Dým i plameny začaly záhy prosakovat kolem komína střechou domu na Malostranském náměstí.
Jakmile si ohně všimli pokrývači na sousední střeše, varovali sousedy i čeleď pana Ludvíka z Gutštejna, kterému dům tehdy patřil.
Dřevo a úprk
„Většina tehdejších staveb byla ze dřeva, jakýkoli oheň tak představoval smrtelné nebezpečí. Technické možnosti, jak s ním bojovat, byly v té době navíc notně omezené,“ uvádí pro iDnes bývalý vyšetřovatel pražských hasičů Václav Hladík.
Problémem tohoto požáru bylo ale něco jiného. Panské služebnictvo se totiž k sousedům varujícím před ohněm zachovalo velmi nečekaně. Jednoduše je vykázali ze dveří s tím, že se o věc postarají sami. Jak ale uvádí historik Jiří Jánský: „Lidé pána z Gutštejna ale brzy poznali, v jakém obrovském nebezpečí se nacházejí.“
Jenže pak přišla druhá hrozná věc. Služebnictvo změnilo sice názor a pustilo sousedy do domu – ale samo z něj uteklo.
Vše na straně ohně
Sousedé se mezitím pokusili o nemožné a na sílící plameny lili džbery vody z nedaleké kašny. Problém byl, že živlu pomáhalo i počasí. Jak trefně lamentoval kronikář Václav Hájek z Libočan: „Panovalo neobyčejné sucho a teplo.“
Budova za budovou
Jakmile živel přeskočil na maštal plnou sena a slámy, byla to pro dobrovolníky konečná. Plameny se změnily v ohnivou smršť, začaly se valit ulicemi dál a „žraly“ všechno v cestě. Menší Město pražské se změnilo v peklo. Pak přišla na řadu Strahovská brána, živel mířil přes val rovnou na Pražský hrad.
Dřevo, kov i kámen
Přísloví, že stará stodola hoří jasným plamenem, tu bylo demonstrováno prakticky doslova. Dřevěné kusy domů se staly ohnivým věchtem. Kroutily se železné díly, cihly i kamenné bloky prošly deformací. Padly vinohrady a sady na stráních kolem Malé strany. Jeden po druhém vzplály kostely včetně Svatovítské katedrály.
Plameny dorazily do Ludvíkova křídla i Vladislavského sálu. Křídlo bylo přitom s pýchou dokončeno jen krátce před tímto datem. Jediným štěstím v neštěstí celé Prahy bylo, že vítr vál od jihu. Oheň se proto udržel na jednom břehu Vltavy, nepřeskočil do Starého a Nového města.
Oběti a škody
Malou stranu ovšem neúprosně devastoval celé tři hodiny, zeslábl až v noci. Ráno našli lidé v ruinách přes dvacet mrtvých. 133 z 211 malostranských domů kompletně shořelo, nejméně to „odnesli“ lidé na jihu a jihovýchodě Menšího Města pražského.
„Vyhořel Pražský hrad celý, všechny kostely, roztavily se zvony, shořely i hrobové svatých a další drahé věci. Shořely také zemské desky a všechna staveni kromě Černé věze a Daliborky,“ povzdechl si v kronice Mikuláš Dačický z Heslova. Pozitivem bylo, že tato katastrofa odstartovala renesanční přestavbu města.
