Sir Nicholas Winton měl o Vánocích roku 1938 odcestovat na lyže do Švýcarska. Jeden telefonát ho ale místo toho přivedl do Prahy, kde vzal celou situaci do vlastních rukou a zajistil bezpečný domov pro 669 dětí. Dnes o jeho transportech ví celý svět. On sám si přitom své tajemství nechal pro sebe na dlouhých padesát let.
Změna plánů a cesta na Václavské náměstí
Mladý londýnský finančník a šikovný šermíř chtěl strávit volné dny na horách. Plány mu na poslední chvíli změnil telefonát od přítele Martina Blaka, který ho ze Švýcarska narychlo odvolal do Prahy. Potřeboval pomoct s lidmi prchajícími před nacisty. Oba muži si dali schůzku v tehdejším luxusním hotelu Šroubek na Václavském náměstí. Winton se odtud rovnou vydal do uprchlických táborů a na vlastní oči viděl, v jak složitých podmínkách tam rodiny přežívají.
Uvědomil si, že rodiny utíkající ze Sudet, Německa i Rakouska sice unikly hrozbě diktatury, trápí je ale krutá zima a naprostá beznaděj. Založil proto rovnou Dětskou sekci Britského výboru pro uprchlíky, vyrobil si vlastní razítko a začal úřadovat přímo z pražského hotelu. Zpráva o možnosti záchrany se městem roznesla bleskovou rychlostí.
Závod s časem a víza vlastní výroby
Během pouhých dvou týdnů dal Winton dohromady seznam čtyř set nejohroženějších dětí. Jeho zaměstnavatel v Londýně na něj tlačil s návratem do práce a nabádal ho k vytváření zisku pro firmu, Winton ale cítil povinnost v akci pokračovat. Celou agendu přesunul do domu svých rodičů v Anglii a vytvořil pro hostitelské rodiny speciální katalogy s fotografiemi dětí. Britové si z nich vybírali a označovali tužkou ty, kterým chtěli poskytnout nový domov.
Úřady však zdržovaly vydávání vstupních víz, mladý makléř si proto obstaral tiskařský lis a potřebné dokumenty začal tisknout tajně po nocích sám. Současně se potýkal s odporem některých kruhů, kterým vadilo umisťování židovských dětí do křesťanských rodin. Ostrým odmítnutím těchto výtek dal jasně najevo, že přednost má vždycky zachráněný život.
Slzy na perónu a čísla zavěšená na krku
První menší skupina dětí odjela z hlavního nádraží v březnu 1939. Postupně následovaly další vlaky a na perónech se odehrávala srdceryvná loučení. Rodiče skrývali obavy, vyprávěli dětem pohádky o krátkých prázdninách a statečně zadržovali slzy, aby své potomky nevyděsili. Cestující nepotřebovali jízdenky, na krku i na kufru měli zavěšenou cedulku s číslem, podle kterého si je na londýnském nádraží přebírali adoptivní rodiče.
„Maminka mě vzala na hlavní nádraží a řekla, že za dva tři měsíce se vrátím domů,“ zavzpomínal na osudový okamžik jeden ze zachráněných Thomas Graumann. „Spolu s cestovními doklady jsem dostal i visačku s číslem 652.“ Poslední úspěšný transport opustil Prahu 2. srpna 1939. Vypravení dalšího vlaku s 250 dětmi plánované na první zářijový den už zmařilo vypuknutí války. Většina dětí z tohoto spoje nakonec zahynula.
Tajemství ukryté na staré půdě
Po válce vstoupil Winton do řad britského letectva, vrátil se k dráze úředníka, oženil se s Dánkou Grete a založil rodinu. Své manželce se o záchraně stovek dětí nikdy nezmínil. Cítil obrovskou lítost nad přerušenými transporty a lidé po prožitých hrůzách zkrátka jen těžko hledali slova pro oživování minulosti.
Vše se změnilo až v roce 1988, kdy Grete při běžném úklidu na půdě objevila starý kufr plný dokumentů. Nález předala britské historičce a následně vzniklo dojemné televizní setkání ve studiu BBC. Nicholas Winton tam po půl století pohlédl do očí lidem, kterým daroval šanci na budoucnost. Později převzal vyznamenání od královny Alžběty II. i několika prezidentů a svůj naplněný život uzavřel ve věku sto šesti let.
