Při návštěvě turecké Kappadokie turisté obdivují hlavně zajímavé skalní útvary, to skutečné tajemství ale leží hluboko pod nimi. Obrovské podzemní město Derinkuyu poskytovalo celým generacím bezpečný domov i prostor pro běžný život s vlastními školami a lisy na víno. Moderní svět o tomto důmyslném labyrintu neměl dlouhé roky tušení. Jeho spletité chodby nakonec pomohla odhalit až náhoda při pátrání po ztracených slepicích.
Ztracené slepice vedly k objevu století
Všechno začalo docela obyčejně na začátku šedesátých let, když si jeden z místních opravoval dům. V sousední skalní stěně si všiml malé pukliny, do které mu pravidelně zalézaly slepice. Vzal tedy krumpáč a otvor zvětšil, aby ptáky dostal ven. Místo obyčejné jeskyně se ale proboural přímo do obrovského podzemního bludiště plného chodeb a schodišť.
K hliněnému zdivu se brzy sjeli první průzkumníci a archeologové. Ti postupně odhalili ohromný komplex vytesaný do měkkého sopečného tufu. Město Derinkuyu sahalo ve svých nejhlubších partiích až do hloubky osmdesáti pěti metrů.
Návštěvníci si dnes mohou prohlédnout zhruba osm pater, přičemž celkový počet úrovní se i se započítáním těch nejnižších odhaduje až na osmnáct. Okolní krajina je podobnými systémy doslova prošpikovaná a dodnes se zde nachází zhruba dvě stovky podzemních vesnic a 40 měst.
Promyšlené zázemí pro případ nebezpečí
Původní obyvatelé nevytesali do skály pouhé strohé skrýše. Vybudovali funkční infrastrukturu pro přežití v izolaci. Archeologové vyklidili prostory, kde dříve stály stáje pro dobytek, sýpky, spižírny nebo lisy na víno. Záchranu zde našly také společenské místnosti a náboženské školy. Stěny i stropy zůstaly dodnes očouzené od loučí, kterými si lidé svítili.
O přísun čerstvého vzduchu se staralo 50 důmyslně ukrytých ventilačních šachet propojených napříč všemi patry. Pitnou vodu zajišťovaly hluboké studny napájené podzemní řekou. Samotný název Derinkuyu v překladu znamená hluboká studna.
Obyvatelé také dbali na velmi důkladnou obranu. Úzké a nízké chodby záměrně nutily útočníky postupovat v řadě za sebou. Vstupy do jednotlivých úrovní se daly navíc zevnitř spolehlivě uzavřít pomocí masivních dveří z těžkých mlýnských kamenů.
Tajemství dávných stavitelů
Odborníci nedokážou se stoprocentní jistotou určit dobu vzniku těchto rozsáhlých prostor. Určení stáří usnadňuje jen minimum indicií. Podle teorie tureckého archeologa Ulgura Gökovaliho začali s hloubením tunelů už Chetité kolem roku 1400 před naším letopočtem jako s úkrytem před egyptskými vojsky. Jiné památky v regionu ukazují spíše na válečnický národ Frýgů.
Během staletí se v chladných komnatách vystřídalo hned několik kultur. Zřejmě nejvýraznější stopu zde zanechali kappadočtí Řekové. Křesťané zde v raném středověku i o mnoho let později nacházeli ochranu před nájezdy arabských a seldžuckých armád. Přestože některé zdroje spekulují o kapacitě 20 tisíc lidí, reálný počet trvalých obyvatel musel být podle historiků mnohem nižší. Velké skupiny lidí se do podzemí uchylovaly výhradně v dobách nejvyššího ohrožení.
Opuštěné domovy ze dne na den
Poslední starousedlíci našli v jeskyních záchranu na začátku 20. století. Šlo o období války i dřívějších masakrů v celém regionu. V roce 1923 se znepřátelené vlády dohodly na plošné výměně obyvatelstva. Stovky tisíc pravoslavných Řeků musely opustit své dlouholeté domovy a odejít do ciziny. Po jejich odchodu zbyly v největším chrámu Derinkuyu jen prázdné výklenky a holé zdi.
Do vyprázdněných domů v Kappadokii se nastěhovali noví lidé z jiných částí Turecka. Ti neměli o spletitých chodbách pod svými dvorky nejmenší tušení a tajuplná síť nadlouho usnula. Znovu se světu otevřela až na konci 60. let. Unikátní komplex se v roce 1985 dočkal zápisu na Seznam světového dědictví UNESCO a každoročně jeho temné chodby prozkoumá téměř půl milionu turistů.
