Při návštěvě turecké Kappadokie turisté obdivují hlavně zajímavé skalní útvary, to skutečné tajemství ale leží hluboko pod nimi. Obrovské podzemní město Derinkuyu poskytovalo celým generacím bezpečný domov i prostor pro běžný život s vlastními školami a lisy na víno. Moderní svět o tomto důmyslném labyrintu neměl dlouhé roky tušení. Jeho spletité chodby nakonec pomohla odhalit až náhoda při pátrání po ztracených slepicích.
Ztracené slepice vedly k objevu století
Všechno začalo docela obyčejně na začátku šedesátých let, když si jeden z místních opravoval dům. V sousední skalní stěně si všiml malé pukliny, do které mu pravidelně zalézaly slepice. Vzal tedy krumpáč a otvor zvětšil, aby ptáky dostal ven. Místo obyčejné jeskyně se ale proboural přímo do obrovského podzemního bludiště plného chodeb a schodišť.
K hliněnému zdivu se brzy sjeli první průzkumníci a archeologové. Ti postupně odhalili ohromný komplex vytesaný do měkkého sopečného tufu. Město Derinkuyu sahalo ve svých nejhlubších partiích až do hloubky osmdesáti pěti metrů.
Podzemní město Derinkuyu. FOTO: Ahmet KAYNARPUNAR, CC BY-SA 3.0, via Wikimedia CommonsNávštěvníci si dnes mohou prohlédnout zhruba osm pater, přičemž celkový počet úrovní se i se započítáním těch nejnižších odhaduje až na osmnáct. Okolní krajina je podobnými systémy doslova prošpikovaná a dodnes se zde nachází zhruba dvě stovky podzemních vesnic a 40 měst.
Promyšlené zázemí pro případ nebezpečí
Původní obyvatelé nevytesali do skály pouhé strohé skrýše. Vybudovali funkční infrastrukturu pro přežití v izolaci. Archeologové vyklidili prostory, kde dříve stály stáje pro dobytek, sýpky, spižírny nebo lisy na víno. Záchranu zde našly také společenské místnosti a náboženské školy. Stěny i stropy zůstaly dodnes očouzené od loučí, kterými si lidé svítili.
O přísun čerstvého vzduchu se staralo 50 důmyslně ukrytých ventilačních šachet propojených napříč všemi patry. Pitnou vodu zajišťovaly hluboké studny napájené podzemní řekou. Samotný název Derinkuyu v překladu znamená hluboká studna.
Obyvatelé také dbali na velmi důkladnou obranu. Úzké a nízké chodby záměrně nutily útočníky postupovat v řadě za sebou. Vstupy do jednotlivých úrovní se daly navíc zevnitř spolehlivě uzavřít pomocí masivních dveří z těžkých mlýnských kamenů.
Tajemství dávných stavitelů
Odborníci nedokážou se stoprocentní jistotou určit dobu vzniku těchto rozsáhlých prostor. Určení stáří usnadňuje jen minimum indicií. Podle teorie tureckého archeologa Ulgura Gökovaliho začali s hloubením tunelů už Chetité kolem roku 1400 před naším letopočtem jako s úkrytem před egyptskými vojsky. Jiné památky v regionu ukazují spíše na válečnický národ Frýgů.
Během staletí se v chladných komnatách vystřídalo hned několik kultur. Zřejmě nejvýraznější stopu zde zanechali kappadočtí Řekové. Křesťané zde v raném středověku i o mnoho let později nacházeli ochranu před nájezdy arabských a seldžuckých armád. Přestože některé zdroje spekulují o kapacitě 20 tisíc lidí, reálný počet trvalých obyvatel musel být podle historiků mnohem nižší. Velké skupiny lidí se do podzemí uchylovaly výhradně v dobách nejvyššího ohrožení.
Opuštěné domovy ze dne na den
Poslední starousedlíci našli v jeskyních záchranu na začátku 20. století. Šlo o období války i dřívějších masakrů v celém regionu. V roce 1923 se znepřátelené vlády dohodly na plošné výměně obyvatelstva. Stovky tisíc pravoslavných Řeků musely opustit své dlouholeté domovy a odejít do ciziny. Po jejich odchodu zbyly v největším chrámu Derinkuyu jen prázdné výklenky a holé zdi.
Do vyprázdněných domů v Kappadokii se nastěhovali noví lidé z jiných částí Turecka. Ti neměli o spletitých chodbách pod svými dvorky nejmenší tušení a tajuplná síť nadlouho usnula. Znovu se světu otevřela až na konci 60. let. Unikátní komplex se v roce 1985 dočkal zápisu na Seznam světového dědictví UNESCO a každoročně jeho temné chodby prozkoumá téměř půl milionu turistů.
