Turecká oblast Kappadokie ukrývá pod povrchem fascinující tajemství. Starobylé podzemní město Derinkuyu, dříve známé jako Elengubu, tam sahá do neuvěřitelné hloubky pětaosmdesáti metrů. Rozlehlý labyrint dokázal v dobách největšího ohrožení poskytnout bezpečné útočiště pro 20 tisíc lidí. Dnes patří k nejzajímavějším archeologickým objevům na světě.
Ztracené slepice a nečekaný objev
K odhalení gigantického komplexu došlo v roce 1963 naprostou náhodou. Místní obyvatel tehdy prováděl stavební úpravy svého domu a neustále mu mizely slepice. Ptáci se ztráceli v malé trhlině za jednou ze zdí a majitel se nakonec rozhodl záhadu prozkoumat. Po odstranění zdiva odkryl temnou chodbu. Zanedlouho archeologové objevili první z více než šesti set vchodů ukrytých přímo v soukromých obydlích. Od konce 60. let si tak mohou podzemní prostory prohlédnout i běžní návštěvníci.
Město vytesané do sopečné skály
Celý systém chodeb vznikl v měkké sopečné hornině. Odborníci připisují první výkopové práce Chetitům nebo Frýgům, kteří prostor začali budovat zhruba v 8. století před naším letopočtem. Většinu z osmnácti podzemních pater ovšem vybudovali až raní křesťané. Labyrint jim posloužil jako spolehlivá ochrana před náboženským pronásledováním a nepřátelskými nájezdy. Lidé se v podzemí ukrývali měsíce a do temných prostor stáhli i svá domácí zvířata. Dobytek ustájili hned v nejvyšších patrech, aby povrchový chlad zjemnilo přirozené teplo zvířecích těl.
Důmyslné vybavení pro tisíce obyvatel
Komplex disponoval veškerým zázemím pro běžný život. Středem vedla 55 metrů hluboká ventilační šachta s vlastním zdrojem pitné vody. Obyvatelé měli k dispozici vinné sklepy, obrovské sklady potravin i společenské místnosti. Ve druhém patře s typickým klenutým stropem dokonce fungovala náboženská škola a nejnižší úroveň patřila prostornému kostelu. Bezpečnost zajišťovaly obří kamenné dveře o váze půl tuny. Těžké kulaté balvany šlo ovládat výhradně zevnitř a pro útočníky představovaly naprosto nepřekonatelnou překážku.
Konec tisícileté historie
Rozlehlé sítě chodeb se neomezovaly na jedinou lokalitu. Kilometry dlouhé podzemní tunely propojovaly prostory s dalšími dvěma stovkami podobných komplexů v celé širší oblasti. Úzké a nízké chodby záměrně nutily vetřelce postupovat v předklonu a po jednom. Samotní obyvatelé tu trávili čas v šeru olejových lamp a běžný odpad řešili pomocí utěsněných hliněných nádob.
Historie unikátního osídlení skončila na počátku 20. let minulého století. Místní křesťanské obyvatelstvo muselo oblast opustit v rámci velké výměny obyvatel mezi Tureckem a Řeckem a starobylé podzemí následně na mnoho desítek let upadlo v zapomnění.
