Kopec ve vesnici Gallows Hill se stal 22. září 1692 svědkem poslední hromadné popravy osmi lidí odsouzených v rámci nechvalně proslulých čarodějnických procesů. Šlo o sedm žen a jednoho muže, kteří byli za údajný spolek s ďáblem veřejně oběšeni. Právě tento den v Salemu skončil jednu z temných kapitol historie USA, která stála za několik měsíců na 20 životů.
Poslední oběti strachu
Oprátku dostali Mary Eastey, Martha Corey, Ann Pudeator, Samual Wardwell, Mary Parker, Alice Parker, Wilmot Redd a Margaret Scott. Paradoxní byla situace Marthy Corey, která unáhleně prohlásila, že na čarodějnice nevěří. Právě tato skepse ji ale přivedla mezi oběti stejných procesů.
Počátek salemské hysterie
Šílenství začalo v lednu 1692 v domku reverenda Samuela Parrise. Jeho devítiletá dcera a jedenáctiletá neteř trpěly obě záchvaty, jedna se po celém těle třásla v křečích. Obě dívky házely věcmi, šíleně křičely, štěkaly a byly jinak nepříčetné. Místní lékař William Griggs situaci diagnostikoval jako posedlost a děti popsal jako “očarované”.
V době počátků strachu v Salemu probíhaly evropské procesy už několik dekád. V roce 1692 navíc čelil vícero problémům. Neúrodě kvůli dlouhé zimě, epidemii pravých neštovic, strach z útoku okolních domorodých kmenů. Byla to tedy ideální půda pro masovou hysterii, která jen čekala na rozbušku a ideálně možnost někoho označit za původce.
Vlna obvinění
První trojice obvinění padla na ženy. Karibskou otrokyni Titubu, bezdomovkyni Sarah Good a Sarah Osbourne, chudou ženu s mizernou pověstí. Ta se totiž stranila veřejného života a jen zřídka navštěvovala bohoslužby. Tituba se doznala, ostatní dvě spojení s ďáblem popíraly. Další měsíce se dostaly na seznam lidí spojených se Satanem až 150 osob z města a okolí.
Žaloby na sebe podávali prakticky všichni navzájem, bez ohledu na přátelství nebo příbuzenské vztahy. Nevyhnula se ani chudákům, ani lidem s majetkem a společenskou prestiží.
Soud k vyslechnutí
V červnu 1692 byl ustanoven Soud k vyslechnutí a rozhodnutí vedený Williamam Stoughtonem. Jeho první obětí byla Bridget Bishopová, která jako hostinská dráždila puritánské sousedy oblečením, nevázaným životem a drzostí. Tím se dostáváme k jednomu z mýtů spojených s těmito procesy a povahou obvinění.
„V koloniální době v Salemu nebyly žádné ženy se zelenými tvářemi ve špičatých kloboucích, které by míchaly kotle a pronášely kouzla,” podotýká pro National Geographic profesorka angličtiny na Massachusettské univerzitě v Lowellu Bridget M. Marshallová. Většinou byly obviněny ženy, jejichž chování dráždilo členy hluboce věřících komunit. Ideálním terčem byly ženy chudé a jiné barvy pleti.
Konec skrze guvernéra
Přítrž šílenství učinil v říjnu guvernér William Phipps. Poslední kapkou pro něj bylo obvinění a uvěznění jeho vlastní ženy Mary. On sám se totiž zrovna vrátil z Maine z bojů s indiány a byl zděšen rozsahem salemské hysterie. Zrušil čarodějnický soud a všechno předal Nejvyššímu soudu. Ten následně odmítl všechna senzační odhalení i svědectví, která byla předtím učiněna.
Soudci i další účastníci později svého jednání litovali. Jak jeden z nich přiznal, nikdy vlastně nevěřili, že v Salemu skutečně existuje nějaká čarodějnice. Soudy byly v roce 1702 prohlášeny za nezákonné, úplná omluva přišla ale až v roce 1957, tedy více než čtvrt století po vlastní tragédii.
