Smrt Jana Sladkého Koziny na plzeňském popravišti 28. listopadu 1695 měla vnést klid do chodských nepokojů. Místo pacifikace regionu však nastartovala sled událostí, které vyvrcholily nečekaným skonem šlechtice přímo uprostřed bohaté hostiny. Wolf Maxmilián Lamminger z Albenreuthu, známý jako Lomikar, opustil tento svět dříve, než stačilo zaschnout potvrzení o vykonaném trestu.
Popraviště v Plzni
Jan Sladký Kozina stál na šibenici v sychravém podzimu roku 1695. Wolf Maxmilián Lamminger sledoval exekuci jako vítěz vleklého sporu o stará chodská privilegia. Šlechtic vnímal popravu jako nezbytný administrativní krok k nastolení pořádku na svých statcích, kde sedláci odmítali robotovat a odvolávali se na listiny z dob krále Jana Lucemburského.
Tento mocenský střet vyvrcholil na plzeňském náměstí, kde se chodský mluvčí stal tváří odporu proti modernímu správnímu uspořádání.
Rozsudek smrti nad vzpurným sedlákem podepsal císař Leopold I. po vyčerpávajícím procesu, který měl definitivně potlačit jakékoli nároky na samosprávu regionu. Lamminger se opíral o platné právo a podporu vídeňského dvora, což mu dodávalo pocit neotřesitelné jistoty. Celý akt měl být tečkou za rebelií, avšak jeho následky rezonovaly v panských kronikách mnohem déle, než kdokoli z přítomných předpokládal.
Boží soud
Chodský vůdce před svou smrtí adresoval Lammingerovi výzvu, aby se dostavil k nejvyššímu soudu v přesně vymezeném čase jednoho roku a jednoho dne. Toto prohlášení vyjadřovalo hlubokou víru ve spravedlnost přesahující pozemské zákoníky, které šlechtic tak obratně využíval. Lamminger tuto promluvu slyšel a podle svědectví ji přešel s aristokratickým klidem, neboť dobová racionalita nepřikládala slovům odsouzenců žádnou faktickou váhu.
Hostina v Trhanově
Wolf Maxmilián Lamminger trávil podzim roku 1696 ve svém trhanovském sídle, kde se obklopoval společností a vybranými pokrmy. Během oslavné večeře 2. listopadu, kdy se v zámeckých sálech mísil pach pečeného masa s vůní těžkého vína, šlechtic náhle zkolaboval u prostřené tabule. Služebnictvo i hosté sledovali, jak se muž kácí k zemi v momentě, kdy se zdál být na vrcholu své životní síly, což okamžitě vyvolalo vlnu spekulací.
Realita diagnózy
Doboví felčaři a zápisy v panských kronikách hovoří o náhlém záchvatu mrtvice, což byla u mužů Lammingerova věku a životního stylu běžná diagnóza. Nadměrná konzumace tučných jídel, neustálý stres z vedených sporů a vysoký krevní tlak vytvořily nebezpečný stav, který si vybral svou daň bez ohledu na kalendář. Shoda s termínem, který Jan Sladký Kozina zmínil, nahrála pozdějším vyprávěním, ale medicínsky vzato šlo o selhání organismu.
Skeptický pohled na celou událost nabízí vysvětlení v podobě psychosomatiky, kdy i ten nejzatvrzelejší šlechtic mohl v hloubi podvědomí pociťovat obavy z blížícího se data. Lammingerův organismus nezvládl kombinaci fyzického vyčerpání a vnitřního napětí, které se v něm hromadilo od plzeňské popravy. Moderní patologie by v jeho náhlém skonu viděla učebnicový příklad kardiovaskulární příhody, nikoliv zásah vyšší moci.
.png){kind=link}