Ludvík XIV. v roce 1682 učinil z Versailles hlavní sídlo francouzské moci, čímž nevědomky stvořil nejdražší latrínu v evropských dějinách. Architekti sice pamatovali na zrcadlové sály a nekonečné zahrady, zcela však vypustili kanalizační systém schopný pojmout tisíce dvořanů. Každodenní život v paláci připomínal boj o nadechnutí uprostřed hnijících odpadků a lidských výměšků, které tvořily odvrácenou stranu absolutistického lesku.
Zápach pod pozlaceným stropem
Honosné sídlo Ludvíka XIV. hostilo v dobách své největší slávy tisíce lidí, kteří se tísnili v prostorách postrádajících základní hygienické zázemí. Architekti se soustředili na ohromující vizuální dojem, ovšem zcela pominuli potřebu odvádět splašky od tak obrovského zástupu dvořanů a služebnictva. Chodby se plnily výpary z hnijících zbytků jídla a lidských exkrementů, které se hromadily v rozích místností i podél širokých schodišť.
Palác postrádal tekoucí vodu v interiéru, což nutilo osazenstvo hledat úlevu tam, kde se zrovna nacházelo. Sídlo sice využívalo velmi sofistikovaný vodní systém pro venkovní fontány, vnitřní instalatérské sítě pro osobní hygienu a spolehlivý odvod splašků v dnešním pojetí však chyběly. Existoval velmi omezený počet veřejných latrín, jejichž kapacita vůbec nedostačovala každodenním potřebám tisíců stálých obyvatel a návštěvníků.
Těžké sametové závěsy a kouty za gobelíny sloužily jako improvizované toalety pro šlechtu i prosté návštěvníky. Zápach čpavku a fekálií opanoval vnitřní klima, které nedokázaly přebít ani ty nejsilnější parfémy dovážené z Grasse nebo vonné masti nanášené na paruky.
Etiketa versus tělesné potřeby
Přísný ceremoniál nutil šlechtice trávit v blízkosti panovníka celé hodiny, což v kombinaci s absencí latrín vedlo k bizarním situacím. Dvořané často vykonávali potřebu přímo během konverzace, mírně poodstoupili k nejbližšímu sloupu a pokračovali v hovoru o politice. Podlahy Versailles často připomínaly neudržovaný selský dvůr, kde se drahé střevíce brodily ve vrstvě špíny.
Služebnictvo vynášelo noční nádoby v nepravidelných intervalech. Obsah často končil na vnitřních nádvořích nebo pod okny obytných křídel, což vytvářelo kolem paláce neprostupnou bariéru pachu. Vzduch v nevětraných sálech sytily toxické výpary natolik, že citlivější jedinci trpěli náhlými nevolnostmi, aniž by k tomu měli jakýkoliv jiný zdravotní důvod.
Vysoká koncentrace lidí na malém prostoru bez funkční kanalizace urychlovala šíření chorob, které aristokracie mylně přisuzovala špatnému povětří. Králův dvůr sice oslňoval zbytek Evropy módou a uměním, fyzická realita života v paláci se však blížila k podmínkám v nejchudších městských čtvrtích. Tehdejší společnost vnímala tento stav jako přirozený doprovodný jev moci, nikoliv jako selhání správy budov.
Stěhování jako spása
Generální úklid Versailles probíhal pouze v momentech, kdy se Ludvík XIV. rozhodl přesunout celý svůj doprovod do jiného sídla, například do Marly nebo Fontainebleau. Teprve po odjezdu tisíců lidí nastoupily čety dělníků, které oškrabovaly nánosy nečistot z mramorových podlah a praly znečištěné textilie v horké vodě. Tato nárazová údržba umožnila paláci krátký nádech čistoty, než se celý cyklus s návratem dvora rozběhl znovu.
Představa o sterilní kráse baroka dostává při pohledu na dobová svědectví trhliny, které moderní návštěvníky často zaskočí. Dnešní turisté procházejí vycíděnými sály a jen stěží si dokážou představit, že se zde kdysi dýchalo přes kapesník namočený v octu.
