Za zdmi československých věznic se v padesátých letech odehrávaly naprosto neskutečné tragédie. Příslušníci StB rutinně odebírali novorozence matkám a obratem je předávali pod falešnou identitou do zcela cizích rodin. Mnohé ženy tak své milované potomky už nikdy nespatřily.
Krutá praxe
Úřad dokumentující zločiny komunismu eviduje v padesátých letech tisíce uvězněných žen, přičemž minimálně šest set z nich porodilo přímo za chladnými mřížemi. Třicet zdokumentovaných případů se týkalo výhradně politických vězeňkyň. Vyšetřovatelé nyní postupně odkrývají zrůdný systém. Bachaři zmateným matkám čerstvě narozené děti prostě vyrvali z rukou a s naprosto falešnými rodnými listy je bleskově předali k adopci.
Náhradními rodiči se velmi často stávali kádrově prověření příslušníci bezpečnosti nebo vysocí zaměstnanci vězeňské správy. Skutečné rodiny tak okamžitě ztratily naprosto jakoukoliv šanci své biologické potomky v budoucnu najít. Celý byrokratický systém přitom fungoval strojově a zcela bezcitně.
Zdeněk Toman
Pátrání po zavlečených dětech naráží na obrovské a často nepřekonatelné překážky. Jediný stoprocentně zdokumentovaný případ navíc skončil obrovskou tragédií. Vysoký úředník Zdeněk Toman čelil v roce 1948 vykonstruovaným obviněním z protistátní činnosti. Bezpečnost mu tehdy bez milosti sebrala sedmiměsíčního syna a chlapec posléze vyrůstal s úplně novým jménem v cizí adoptivní rodině.
Zoufale bojující Toman z vyšetřovací vazby nakonec uprchl a zmizel směrem na Západ. Odtud pak dlouhá desetiletí marně bombardoval československé úřady s prosbami o jedinou relevantní zprávu o svém synovi. Pokaždé pochopitelně narazil na neprostupnou hradbu mlčení a nezájmu ze strany komunistického aparátu.
Krutou pravdu a detaily o osudu chlapce zjistil zlomený otec až po pádu totalitního režimu v roce 1989. Radostné shledání se ovšem po tolika letech nekonalo. Ztracený chlapec totiž tragicky zahynul při nešťastné události už v průběhu šedesátých let.
Ďáblické pohřebiště
Smutný a definitivní osud potkal desítky dětí, které bezmocným matkám zemřely pod rukama v nelidských podmínkách těžkých kriminálů. Na přísně utajovaném Dětském hřbitově v pražských Ďáblicích stojí dnes jednačtyřicet náhrobků se třiačtyřiceti jmény. Drobná tělíčka sem otrlí dozorci ukládali výhradně pod rouškou tmy.
Křehcí novorozenci bez jakékoliv řádné lékařské péče nesmírně rychle umírali. Mnohé děti podle historiků dokonce čelily zjevnému fyzickému týrání. Dokumentaristka Dagmar Průchová během své praxe zaznamenala děsivé svědectví uvězněné ženy s malým tříletým potomkem.
Dozorci zdrcené matce po dlouhém zatajování informací pouze suše oznámili úmrtí jejího dítěte. Žádné další podrobnosti o příčině smrti jí komunisté nikdy nesdělili a místo posledního odpočinku pochopitelně dokonale zatajili před celým světem.
Toto temné a zapomenuté místo objevila obrovskou náhodou až mimořádně vytrvalá Zdena Mašínová. Sestra proslulých bratrů usilovně pátrala v roce 1956 po ostatcích matky, která podlehla těžké rakovině přímo v pankrácké věznici. Státní policie jí tělo arogantně odmítla vydat a její zarputilé soukromé hledání vedlo k nečekanému odhalení hromadného dětského pohřebiště.
