Tělo Vladimira Iljiče Lenina leží v moskevském mauzoleu od roku 1924 a jeho údržba stojí stát miliony rublů ročně. Ačkoli si většina Rusů přeje řádný pohřeb, pozůstatky zůstávají vystavené. Po více než sto letech balzamování se z původního těla zachoval už jen zlomek a revolucionáře dnes tvoří převážně syntetické materiály a chemikálie.
Umělé tkáně a voskové záplaty
Bolševický vůdce Vladimir Iljič Lenin v lednu roku 1924 ve věku třiapadesáti let zemřel na následky krvácení do mozku při ateroskleróze. Jeho tělo bylo neprodleně nabalzamováno a uloženo do speciálního mauzolea na Rudém náměstí. Lenin přitom v posledních letech svého života trpěl vážnými zdravotními problémy a prodělal několik těžkých mrtvic. Po více než sto letech pravidelných a vysoce odborných procedur, které zahrnují ponořování těla do speciálních roztoků a aplikaci nejrůznějších konzervačních látek, se pozůstatky nenávratně změnily v biologicky podložený muzejní exponát.
Podle thanatopraktičky Vasilisy Kuzněcovové, jež se profesně specializuje na úpravu mrtvých těl, zbývalo v roce 2026 z původní Leninovy biologické tkáně pouhých dvacet až třiadvacet procent. Zbytek nabalzamované mumie tvoří především chemické látky, které do sebe tělo za uplynulé dekády postupně vstřebalo, doplněné o nenápadné voskové záplaty udržující jeho charakteristický a veřejně známý tvar. Kvůli stoletému působení silných chemikálií došlo k naprostému zničení původní DNA, což v praxi znamená, že z pozůstatků již nelze získat absolutně žádný životaschopný genetický materiál.
Ekologická rizika případného pohřbu
Debaty o možném odstranění ostatků z centra Moskvy probíhají v ruské společnosti už od poloviny osmdesátých let minulého století. Sám Vladimir Iljič Lenin si přitom údajně přál spočinout v rodinném hrobě v Petrohradu po boku své matky. Z čistě odborného hlediska by ovšem prosté uložení současného těla do země představovalo poměrně vážný problém s nepředvídatelnými ekologickými následky pro okolní prostředí.
Pokud by byly zrekonstruované pozůstatky náhle pohřbeny do běžného hrobu, nedošlo by podle expertky Kuzněcovové k normálnímu biologickému rozkladu. Místní spodní vody by velmi rychle začaly z mrtvoly do okolní půdy vyplavovat obrovské množství nahromaděných konzervačních chemikálií. Samotné zachované tkáně by se pak vlivem půdních podmínek s velkou pravděpodobností přeměnily na takzvaný hřbitovní vosk, případně by je v podzemí zcela pokryla agresivní plíseň.
Nákladná péče a fronty turistů
Péče o nabalzamované tělo představuje trvalou a nezanedbatelnou finanční zátěž pro ruský federální rozpočet. Ruská vláda v roce 2016 prostřednictvím agentury pro státní zakázky oficiálně zveřejnila, že roční náklady na údržbu mauzolea přesahují třináct milionů rublů. Tyto specifické zakázky jsou v dokumentech vedeny jako práce biomedicínského charakteru a formálně je spravuje ruská prezidentská ochranka FSO. Historicky přitom zajišťuje fyzické opravy a balzamování úzce specializovaná laboratoř Ruského výzkumného a výcvikového centra biomedicínských technologií.
Zveřejnění mnohamilionové částky tehdy vyvolalo na sociálních sítích deníku Komsomolskaja pravda vlnu nevole a bouřlivých diskusí z řad běžných občanů. Lidé si stěžovali na zbytečně vysoké náklady a poukazovali na zjevný paradox, že sám bolševický vůdce by se s největší pravděpodobností stavěl striktně proti tomu, aby z něj tehdejší režim dělal uctívanou modlu. Objevovaly se dokonce ironické návrhy, že komunisté chtějí Lenina tajně naklonovat pro případ svého návratu k moci.
Přes všechny společenské kontroverze a fakt, že se pro uložení těla do země ve stejné době vyslovilo v anketě dvaašedesát procent hlasujících, mauzoleum nadále představuje jednu z nejvýraznějších moskevských turistických atrakcí. Vstup do potemnělého objektu zůstává bezplatný a davy návštěvníků jsou ochotny stát dlouhé hodiny ve frontě jen proto, aby na konci získaly pouhý šedesátisekundový pohled na proslulé vystavené tělo.
.jpg){kind=link}
