V únoru roku 1956 pronesl Nikita Sergejevič Chruščov na dvacátém sjezdu sovětské komunistické strany projev, kterým zaskočil východní blok. Na neveřejném zasedání otevřeně zkritizoval zločiny svého předchůdce Josifa Stalina i jeho kult osobnosti. Projev spustil u přesvědčených komunistů deziluze. Odstartoval také uvolňování poměrů také v Československu.
Šok pro komunistický svět
Od smrti Stalina uběhly v době konání sjezdu tři roky. Nikita Chruščov ve svém vystoupení odhalil a odsoudil kruté represe, masové čistky a zpochybnil Stalinovu kompetenci ve vedení druhé světové války. K omluvě ovšem Chruščova nevedla lítost. Cílem bylo nalézt viníka ekonomických a společenských problémů, které Sovětský svaz sužovaly. Zároveň tím chtěl nastavit nový směr řízení, aby stát zabránil možné vnitřní krizi. On sám nesl na politických zločinech z předchozích desetiletí spoluvinu. Na to ale ve svém dlouhém projevu neupozornil.
„Obsah projevu byl šokující, a to nejen pro sovětské komunisty, vlastně pro celý komunistický blok,“ uvedl pro iRozhlas historik Oldřich Tůma s tím, že pro mnohé z nich se po zjištění faktů zhroutil dosavadní politický svět.
Konec letenské sochy a otřes víry
Projev byl určený pouze vybrané elitě komunistického hnutí a nesměl se dostat na veřejnost ani do tehdejšího tisku. Jeho mimořádný text ovšem zahlédl polský novinář Viktor Grajewski v kanceláři šéfa polské strany. Vzápětí se zpráva dostala na izraelskou ambasádu a následně na Západ. Lidé v Československu tak informace získávali především ze zahraničního vysílání nebo exilového tisku. Komunistický režim na domácí půdě totiž text projevu před veřejností zakázal a kompletně ho zpřístupnil až po listopadu 1989.
Vedení československých komunistů na změny z Moskvy zareagovalo odstraněním nedávno dokončené obří sochy Stalina na pražské Letné. Zevnitř stranických buněk naopak zaznívaly rozpaky a zmatek. Osobní setkání s fakty o masových čistkách otřáslo vírou dlouholetých komunistů, kteří do té doby v neomylnost Stalina bezvýhradně věřili. Pro řadu z nich to podle vzpomínek zprostředkovaných Pamětí národa znamenalo první krok, který po dalších událostech, jakými byla například invaze v roce 1968, vedl k odchodu ze strany do řad disentu.
Naděje pro politické vězně a studenty
Pro část veřejnosti naopak projevená sebereflexe komunistické strany znamenala naději a přinesla krátkodobé, ale hmatatelné zmírnění politického tlaku. Uvolnila se atmosféra ve školství. Úřady snížily tlak na kádrový původ, což mladým lidem z perzekvovaných rodin pomohlo úspěšně dokončit střední i vysoké školy. U mladších ročníků dokonce příslib reformy vyvolal nadšení a přesvědčil je o vstupu do strany s úmyslem na nápravě pracovat. Změnu pocítili i v uměleckých kruzích, kde se na tehdejším sjezdu spisovatelé ozvali s požadavkem na větší svobodu v psaní namísto plnění ideologických cílů.
Pozitivní dopady dopadly také na oběti probíhajících politických procesů. Tisíce politických vězňů v Sovětském svazu se v té době dostaly na svobodu. Také v československých věznicích na čas polevily velmi tvrdé podmínky, nově souzení odpůrci režimu si odnášeli nižší tresty a došlo ke zrušení mnoha trestů smrti. Liberalizaci vztahů se spojenci komunistického bloku se Chruščov pokusil prokázat i za hranicemi. Podpořil vznik nové vlády Imreho Nagye v Maďarsku během tehdejší revoluce. Poté, co vláda následně vyhlásila vystoupení ze spojenectví se SSSR, však vyslal armádu, která revoluci tvrdě potlačila.
