Americký visutý most Tacoma Narrows Bridge vydržel v plném provozu pouhé 4 měsíce a 7 dní. Jeho dramatický pád do vod zálivu Puget Sound dodnes platí za jednu z nejznámějších inženýrských katastrof v moderní historii. Elegantní stavba doplatila na snahu omezit finanční výdaje a naprosté ignorování přírodních zákonů. Jedinou obětí neštěstí ze 7. listopadu 1940 se nakonec stal černý třínohý kokršpaněl Tubby.
Úspory na úkor bezpečnosti
Původní návrh přemostění vypracoval inženýr Clark Eldridge a celkový rozpočet na masivní stavbu spočítal na 11 milionů dolarů. Radním města Tacoma připadala cílová částka příliš vysoká. Přizvali proto ke konzultaci ruského inženýra Leona S. Moisseiffa uznávaného pro jeho účast na stavbě sanfranciského Golden Gate Bridge. Moisseiff celý projekt odlehčil a náklady srazil na přijatelnějších 8 milionů dolarů.
Z plánů úplně vyškrtl robustní výztuže a nahradil je podstatně tenčími vazníky. Zkušený konstruktér plně spoléhal na velkou pevnost hlavních nosných lan. Případný vertikální pohyb vozovky vůbec nepředpokládal a celou stavbu navrhl s velkým důrazem na štíhlou siluetu.
Marné pokusy o stabilizaci
Stavba s celkovou délkou přes 2121 metrů odstartovala koncem září 1938. Už během zavěšování základní ocelové konstrukce si dělníci začali všímat hodně zvláštního chování použitého materiálu. Provizorní vozovka se ve větru neustále houpala nahoru a dolů. Stavaři začali neklidnému kolosu rychle přezdívat Cválající Gertie podle populární taneční písničky s velmi chytlavým rytmem.
Inženýři se snažili stavbu uklidnit nejrůznějšími dostupnými způsoby. Přidávali další výplety závěsných lan a zkoušeli instalovat i různé hydraulické tlumiče. Test se zavěšením velmi těžkých betonových bloků skončil úplným fiaskem. Zátěž se z upevnění rychle utrhla a zřítila se rovnou do mořských vln.
Smrtící síla podzimního větru
Odborníci z washingtonské univerzity odhalili na zmenšených modelech velká rizika v podobě kroucení celé konstrukce. Úředníci jejich detailní varování přešli a most 1. července 1940 slavnostně zpřístupnili pro automobilový provoz. Jízda po neustále se houpající vozovce překvapivě lákala řidiče z širokého okolí a z nevšední projížďky se stala vyhledávaná místní atrakce.
V říjnu se přes úžinu přehnala vichřice o rychlosti téměř 100 kilometrů v hodině a třetí nejdelší visutý most na světě tehdy nápor větru nečekaně dobře vydržel. K osudnému zvratu došlo 7. listopadu při mnohem slabším proudění vzduchu o síle pouhých 65 kilometrů v hodině. Aerodynamické síly mostovku prudce roztočily a výškový rozdíl mezi její pravou a levou stranou dosáhl 9 metrů.
Pád do mořských hlubin
Na rozbouřený most vjel těsně před jeho úplným uzavřením reportér místních novin Leonard Coatsworth. Prudké zhoupnutí jeho zaparkované auto převrátilo na bok a odhodilo úplně ke straně. Novinář z poničeného vozu stihl včas utéct. Společně s univerzitním profesorem Frederickem Farquharsonem se pak oba muži pokoušeli dostat ven vyděšeného psa Tubbyho ze zadního sedadla. Vystresované zvíře zachránce silně pokousalo a raději zůstalo schované v autě.
Krátce na to popraskala nosná lana a zhruba 200 metrů dlouhý úsek se společně s vozidlem zřítil do oceánu. Celý kolaps zachytila kamera univerzitního týmu a černobílé záběry se dodnes promítají studentům stavebnictví na vysokých školách. Reportér Coatsworth dostal za utonulého kokršpaněla odškodné ve výši 364 dolarů a zbytky původní konstrukce dnes na dně zálivu tvoří hodně oblíbený umělý mořský útes.
