Záhadné zmizení mozku Johna F. Kennedyho představuje dodnes jednu z největších historických hádanek spojených s americkými prezidenty. Vražda oblíbeného politika na konci roku 1963 vyvolala obrovský šok, ovšem události po jeho smrti dodnes živí nejrůznější konspirační teorie. Chybějící klíčový orgán zavdal příčinu k nekonečným diskusím a spekulacím, které spolehlivě zaměstnávají badatele i po několika desetiletích.
Složitá cesta v nerezové schránce
Během oficiální pitvy v dallaské nemocnici Parkland Memorial Hospital vyjmuli lékaři prezidentův mozek za účelem dalšího zkoumání. Uložili ho do speciální nerezové schránky se šroubovacím uzávěrem a předali agentům tajné služby. Ti bednu bezpečně zamkli přímo v prostorách Bílého domu. Úřadům se zdálo logické, že takto citlivý materiál nesmí zůstat bez absolutního dohledu a ochrany. Celé dva roky zůstávala krabička bez povšimnutí zavřená na svém místě.
Situace nabrala rychlý spád, když prezidentův bratr a senátor Robert F. Kennedy nařídil v roce 1965 přesun celého boxu. Jeho cílem se stala střežená místnost v budově Národního archivu. Prostor původně využívala oddaná Kennedyho sekretářka Evelyn Lincoln pro pečlivé třídění velkého množství prezidentských listin. O rok později narazili zaměstnanci instituce při kontrole lékařských důkazů na zcela zásadní problém. Shromážděné dokumenty a sklíčka s tkáněmi z pitvy se nacházela na svém místě, ale bedna se vzácným obsahem beze stopy zmizela.
Nekonečné konspirační debaty
Náhlé zmizení podnítilo představivost desítek vyšetřovatelů. Oficiální zpráva Warrenovy komise sice hovořila o jasném zásahu dvěma střelami zezadu z rukou Lee Harveyho Oswalda, ovšem mnozí odborníci tento závěr hlasitě zpochybňovali. Ztracený mozek jim nahrával do karet. Absence klíčového důkazu podle nich posloužila k cílenému utajení důležitého faktu, že smrtící střely ve skutečnosti přiletěly zepředu od úplně jiného střelce. Dodnes se jedná o nejoblíbenější teorii mezi zastánci spiknutí.
Autor knihy z roku 2013 James Swanson nabízí mnohem prozaičtější a lidštější vysvětlení celého incidentu. Zcizení měl podle něj na svědomí samotný bratr zesnulého Robert. K zoufalému činu ho údajně nevedla snaha zamaskovat spiknutí v pozadí atentátu. Snažil se před zraky americké veřejnosti skrýt především pravý rozsah bratrových chorob a přesné množství nejrůznějších léků, které nemocný prezident běžně konzumoval. Pro část obyčejných lidí naopak zůstává nejvíce pravděpodobnou variantou obyčejná byrokratická chyba a ztráta materiálu v tehdejším všeobecném zmatku.
Fascinace geniálními orgány
Odcizení části těla u vysoce postavené osobnosti přitom v běhu dějin nepředstavuje nic výjimečného. Vědci i obyčejní obdivovatelé po staletí prahli po možnosti prozkoumat fyziologická tajemství inteligence a obrovského talentu. Samotný fyzik Albert Einstein ještě za svého života několikrát utrousil, že by chtěl po smrti posloužit dalšímu výzkumu, ale rodina s pitvou nesouhlasila a trvala na kremaci. Tělo sice spálila a popel tajně rozprášila, ale o hlavní slovo se v tu dobu už postaral ošetřující patolog.
Lékař Thomas Harvey vyjmul před příjezdem zřízenců z pohřební služby Einsteinův mozek. Odmítal ho vrátit a ukrýval ho ve svém domě zhruba třicet let. Uložil ho sice poměrně nedůstojně do pouhých dvou zavařovacích sklenic, ale dokázal ho zachovat pro budoucí generace. V současnosti se zlomky tohoto unikátního kusu lidského těla nacházejí v pečlivě střežených muzeích ve Spojených státech amerických.
Podobný osud potkal během historie množství slavných mozků, lebek a kostí. Ve Vídni putovala z ruky do ruky hlava skladatele Josepha Haydna a Rusové pro změnu usilovně zkoumali nervovou soustavu vůdce Vladimira Iljiče Lenina. Zmizení mozku Johna F. Kennedyho tak sice budí největší emoce a zasahuje do politických vod, ale zapadá do dlouhé a poměrně morbidní tradice lidstva uchovávat si po výjimečných lidech velmi osobní suvenýry.
