Byla teplá červnová noc roku 1462, měsíc svítil na lesy nedaleko města Târgoviște a tábor osmanské armády tonul v ospalém klidu. Sultán Mehmed II., muž, který o devět let dříve dobyl Konstantinopol, se připravoval na další vítězné tažení. Netušil, že o pár hodin později bude stát před nejděsivějším pohledem svého života. Valašský kníže Vlad III., přezdívaný Dracula, Țepeș nebo Napichovač, se rozhodl, že svůj domov před Turky nedá. A že jim ukáže, co znamená strach.
Dětství ve stínu smrti
Vladovy kořeny byly krví nasáklé už od začátku. Jako jedenáctiletý chlapec byl spolu s bratrem odvlečen do zajetí tureckého sultána Murada II., který jeho otce zradil u diplomatického stolu. Tam se Vlad poprvé setkal s násilím jako každodenní součástí moci.
Dva roky nato sultán jeho otce i staršího bratra nechal zabít, čímž chlapci zůstali jen vzpomínky a nenávist. Když se o několik let později dostal k moci, jeho první kroky mířily k těm, kteří se na vraždě jeho rodiny podíleli. Vypořádal se s nimi po svém. Stovky bojarů nechal nabodnout na kůl. Z nového knížete se stal muž, kterého se bála celá země. A jak brzy zjistil sultán Mehmed II., nebyli to jen poddaní, kdo měl důvod.
Válka bez slitování
Vlad dlouho odmítal platit Turkům daň, kterou se v minulosti zavázal odvádět jeho otec. Když k němu Mehmed II. poslal posly, aby ho přiměli ke kapitulaci, reagoval způsobem sobě vlastním. Odmítl si před nimi sundat turban a nechal jim jejich pokrývky hlavy přibít hřebíky přímo ke kůži. Odmítl se sklonit.
Místo toho překročil Dunaj a začal systematicky ničit turecké posádky. Ve zprávě pro uherského krále Matyáše Korvína napsal, že během jediného tažení zabil přes 23 000 Turků a Bulharů, přičemž nezapočítával ty, které upálil nebo jejichž hlavy jeho lidé nepřinesli. Mehmed II. zareagoval razantně. Vytáhl s armádou, která podle dobových kronik čítala až 150 000 mužů. Vlad měl sotva pětinu. Přesto se rozhodl bránit. Ne čelem, ale lstí. A krutostí.
Noční útok a les mrtvých
Když Turci postavili tábor nedaleko hlavního města Târgoviște, cítili se bezpečně. Přesilu měli drtivou. Ale Vlad jim nedal spát. V noci 17. června se z temnoty ozvaly rohy. Z různých směrů se vynořily tisíce pochodní. Útok vedlo asi deset tisíc jezdců, kteří vtrhli do tábora a způsobili neuvěřitelný chaos. Mezi Turky vypukla panika, mnozí se pobili navzájem.
Sultán sice útok přežil, ale ztráty byly obrovské – až patnáct tisíc mužů. Mehmed nakonec dorazil ke hradbám města, jenže tam na něj čekal obraz, který dodnes děsí historiky. Dvoumílové pole pokryté dvaceti tisíci kůlů s nabodnutými těly mužů, žen i dětí. Některé děti byly přibité ke svým matkám. Ptáci si v jejich hrudích stavěli hnízda. Bylo to divadlo smrti, které mělo jediný cíl, a to zlomit ducha nepřítele.
Mehmed II. pochopil, že dál jít nemá smysl. Stáhl se zpět do Konstantinopole a vypálil alespoň přístav Brăila, jako hořkou cenu útěchy. Vladovo vítězství ale nebylo úplné. Jeho vlastní bratr Radu mezitím uzavřel spojenectví s Osmany a s jejich pomocí převzal vládu nad Valašskem. Vlad byl donucen uprchnout a v dalších letech padl do zajetí. Na trůn se ještě jednou vrátil, aby po necelých dvou měsících padl v boji.
Dracula
Přesto ten červnový útok zůstává jeho největším dědictvím. Byl to okamžik, kdy se lidská vůle, nenávist i krutost spojily v nočním tanci ohně a krve. A jméno Dracula se poprvé zapsalo do dějin ne jako legenda, ale jako realita, kterou nelze vymazat.
Přezdívku Dracula si Vlad začal psát sám. Nebylo to nic tajemného ani mystického. Jeho otec Vlad II. nosil titul Dracul, což ve staré rumunštině znamenalo „drak“ a odkazovalo na členství v Řádu draka, elitním spolku evropských šlechticů bojujících proti Osmanům. Syn si pak začal říkat Dracula, tedy doslova „Draculův syn“. Teprve staletí poté, v éře romantismu a hororu, se z něj stal upír.
Zdroj: Britannica, StoPlusJednička, Deník
_(died_1477).jpg){kind=link}