Dne 21. března 1966 se v pražské nemocnici v Krči proběhl chirurgický zákrok, který v tehdejším Československu postrádal jakoukoli paralelu. Čtyřiadvacetiletý Karel Pavlík tehdy přijal ledvinu od své matky. Stal se tak prvním pacientem, u něhož lékaři úspěšně provedli přenos životně důležitého orgánu. Transplantace mu dala tři roky života.
Experiment v krčském areálu
Chirurgie v polovině 60. let připomínala v mnoha ohledech expedici do neznáma. Odvaha operatérů často předbíhala laboratorní možnosti doby. Tým odborníků v tehdejším Institutu klinické a experimentální chirurgie se rozhodl prolomit bariéru, která dělila tuzemské pacienty od moderní světové medicíny.
Karel Pavlík trpěl nezvratným selháním ledvin a jeho jediná šance spočívala v riskantním přenosu tkáně od žijícího dárce. Operatéři vsadili na genetickou blízkost rodinného příslušníka, což byla v té době jediná logická cesta k dosažení alespoň částečného úspěchu.
Příprava v krčském areálu probíhala pod nánosem odborného očekávání i obav z možného fiaska, které by obor na dlouho zbrzdilo. Sálové sestry chystaly instrumentárium pro dva souběžné zákroky, což vyžadovalo precizní logistiku a dokonalou souhru dvou chirurgických týmů. Atmosféra v budově připomínala spíše vědecké pracoviště než klasický špitál, protože se zde v reálném čase psala nová pravidla tuzemské operativy.
Matka jako jediná záchrana
Matka čtyřiadvacetiletého mladíka podstoupila náročný odběr bez sebemenšího zaváhání, i když pooperační péče o dárce tehdy teprve hledala své bezpečné standardy. Chirurgové museli pracovat s milimetrovou přesností, aby propojili cévy a zajistili okamžitý průtok krve novým orgánem v těle příjemce.
Celý proces provázela v sále soustředěná tichost, kterou narušovalo jen občasné cinkání nástrojů o kovová plata sálových stolků. Po několika hodinách se ledvina v těle Karla Pavlíka ujala a začala plnit svou funkci, což vyvolalo v lékařském týmu střízlivou spokojenost.
Limity tehdejší imunologie
Medicína sice zvládla technickou stránku šití cév a anatomického propojení, ale brzy narazila na neviditelného nepřítele v podobě imunitní reakce organismu. Lékaři v roce 1966 disponovali pouze omezeným arzenálem léků, které měly zabránit tělu v přirozené snaze vypudit cizí těleso. Karel Pavlík sice opustil nemocnici a pokoušel se vrátit do běžného života, ale stín možné rejekce nad ním visel neustále. Každý den představoval boj s chemií, která potlačovala obranyschopnost a zároveň zatěžovala organismus vedlejšími účinky.
Dozor nad pacientem probíhal v režimu, který neexistoval v žádných učebnicích, a každá zvýšená teplota znamenala poplach pro celé oddělení. Laboranti dnem i nocí sledovali hodnoty kreatininu a lékaři ladili dávky tehdejších kortikoidů podle aktuálního stavu mladého muže. Strava po transplantaci postrádala jakýkoliv náznak pestrosti a omezovala se na přísnou dietu bez soli a dráždivých látek, aby se šetřil nově nabytý orgán.
Odborné kruhy bedlivě sledovaly každý týden, který Karel Pavlík s darovanou ledvinou přežil, protože získaná data byla pro další vývoj oboru neocenitelná. Pacient se stal nedobrovolným průkopníkem, jehož tělo testovalo limity tehdejší farmakologie v přímém přenosu. Navzdory veškeré péči a snaze všech zúčastněných se však imunitní systém s cizím orgánem nikdy plně nesmířil.
Tři roky darovaného času
Karel Pavlík nakonec s darovanou ledvinou prožil necelé tři roky, než jeho tělo nerovný souboj s biologickými zákonitostmi v roce 1969 prohrálo. Tento výsledek sice ukončil jeden lidský osud, ale otevřel cestu stovkám následovníků, kteří dnes berou transplantaci jako běžnou součást zdravotní péče. Dnešní pacienti v pražském IKEM těží z poznatků, které tehdejší lékaři sbírali za cenu těchto odvážných rozhodnutí. Moderní medicína dovoluje žít s cizím orgánem desítky let, což v březnu 1966 patřilo do sféry vědeckofantastických úvah o budoucnosti.
.JPG){kind=link}