Když 21. března 1999 dosedla stříbrná kapsle do egyptského písku, skončila jedna z posledních velkých výzev 20. století. Bertrand Piccard a Brian Jones strávili v těsném prostoru téměř tři týdny, aby jako první lidé obletěli planetu v balónu bez mezipřistání. Tenhle kousek vyžadoval především extrémní disciplínu, šlo o precizní hru s meteorologií a vlastní psychikou.
Triumf v egyptském písku
Kapsle Breitling Orbiter 3 vypadala po dopadu v odlehlé části egyptské pouště jako zmačkaná plechovka od limonády, kterou tam někdo zapomněl. Bertrand Piccard a Brian Jones se z útrob stroje vysoukali po 19 dnech, 21 hodinách a 47 minutách strávených v izolaci. Písek pod nohama jim připadal neuvěřitelně stabilní po tisících kilometrech, které uletěli v proudech tryskového proudění. Ten den skončila éra, v níž lidé dobývali svět pomocí nevyzpytatelných větrných proudů.
Logistika celého podniku připomínala spíše vesmírnou misi než romantický výlet vzduchoplavců z románů Julese Vernea. Tým v řídicím centru v Ženevě neustále propočítával trasy, aby se vyhnul uzavřeným vzdušným prostorům nad Libyí nebo Irákem. Piccard a Jones spoléhali na přesnost svých navigátorů, kteří je vlekli neviditelnými koridory ve výškách kolem 10 kilometrů. Bezpečné přistání v poušti znamenalo vítězství matematiky nad rozmary atmosféry.
Technologie tichého letu
Samotný balón Breitling Orbiter 3 představoval hybridní monstrum vysoké 55 metrů, které kombinovalo výhody hélia a horkého vzduchu. Propanové hořáky udržovaly plyn v optimální teplotě, aby souprava neklesala během mrazivých nocí. Tato konstrukce umožnila posádce urazit přes 40 000 kilometrů bez jediného dotyku země. Každý ušetřený kilogram paliva hrál roli, takže vnitřní vybavení připomínalo asketickou celu spíše než moderní kokpit letadla.
Trpělivost v těsné kapsli
Život v hermeticky uzavřené kabině o velikosti menšího zahradního domku prověřil nervy obou mužů na dřeň. Bertrand Piccard jako vystudovaný psychiatr věděl, že ponorková nemoc přichází nepozorovaně a dokáže rozložit i sebekuřatější tým. Brian Jones, zkušený instruktor balónového létání, zase hlídal technické detaily a mechanickou integritu jejich plavidla. Společně vytvořili dvojici, která se sice v názorech občas rozcházela, ale v krizových momentech fungovala jako namazaný stroj.
Jídlo v hliníkových sáčcích chutnalo po plastu a hygiena se omezovala na nejnutnější minimum, což po dvou týdnech vytvářelo v interiéru dosti specifické aroma. Spánek probíhal na úzkém lehátku, druhý pilot nepřetržitě sledoval monitory a hladinu kyslíku. Monotónní hučení přístrojů se stalo jejich jedinou hudbou, kterou občas přerušilo praskání hořáků nad jejich hlavami. V takovém prostředí se i banalita, jako je východ slunce nad Himálajem, měnila v hluboký spirituální zážitek.
Skeptici před startem prorokovali, že se balón zřítí do oceánu nebo skončí v zajetí byrokracie některého z diktátorských režimů. Posádka se však s grácií protáhla skrze úzká hrdla diplomatických povolení i meteorologických pastí. Když přelétali nad Tichým oceánem, zbývalo jim tak málo propanu, že museli drasticky omezit vytápění kabiny. Teplota uvnitř klesla k bodu mrazu, touha dokončit tuhle šílenou jízdu je však hřála víc než plynové hořáky.
Budoucnost bez fosilních paliv
Úspěšný let kolem světa v březnu roku 1999 uzavřel kapitolu klasických dobrodružství a otevřel cestu k technologickému vizionářství. Bertrand Piccard po návratu nezůstal u vzpomínání v pohodlném křesle, ale začal pracovat na konceptu letadla poháněného výhradně sluncem. Ta hromada prázdných propanových bomb v poušti se mu stala impulsem k hledání cest, jak se obejít bez spalování fosilních zdrojů. Dnes se na jejich výkon pohlíží jako na poslední velký romantický čin, který zároveň definoval limity lidské vytrvalosti.
