Národ ho miloval. V šedesátých letech platil za symbol odvahy, břitkého humoru a intelektuální převahy nad těžkopádným komunistickým režimem. Vladimír Škutina, brilantní moderátor a parťák Jana Wericha, se nebál říct nahlas to, co si ostatní jen šeptali v soukromí. Jenže tento obraz hrdiny má trhlinu, která se naplno ukázala až po roce 1989. Archivy Státní bezpečnosti totiž odhalily smutný příběh muže, kterého kriminál nezocelil, ale zlomil. Jeho pád z výsluní do role placeného informátora je jedním z nejsilnějších mement české normalizace.
Prezident je vůl
Škutinova kariéra byla strmá a plná paradoxů. Už v padesátých letech psal scénáře pro první televizní Silvestry, ale jeho prořízlá pusa mu brzy začala působit potíže. Nešlo o žádné dvojsmysly, Škutina útočil přímo na komunistické špičky. Osudným se mu stal večer v legendární hospodě U Jelínků, kde v lednu 1961 neudržel nervy na uzdě. Frustrace ze zákazu jeho filmu vyústila v prohlášení, které ho stálo svobodu.
„Prezident (Antonín) Novotný je vůl, gauner a vyložený despota,“ řekl tehdy veřejně. Následek byl okamžitý. Deset měsíců natvrdo. Místo aby ho vězení umlčelo, vylezl ven s aurou mučedníka, kterou v uvolněných šedesátých letech dokázal dokonale prodat. Pořad „Co tomu říkáte, pane Werichu?“ z něj udělal celebritu první velikosti.
Osudový rok 1968
Srpen 1968 byl jeho vrcholem. Zatímco tanky obsazovaly Prahu, Škutina se stal hlasem odporu. Provizorní studia se stěhovala po městě, vysílalo se v polních podmínkách a on byl u toho. Lidé hltali každé jeho slovo, vnímal se jako neporazitelný glosátor dějin. Jenže okupanti a nastupující normalizační garnitura neměli pro jeho vtipy pochopení. V roce 1969 spadla klec podruhé.
Obvinění z pobuřování a hanobení republiky ho poslalo za mříže na více než čtyři roky. A právě tady, v izolaci a beznaději husákovských lágrů, se hrdina začal lámat. Už to nebyla krátká epizoda jako za Novotného. Tlak byl soustavný, brutální a cílil na nejcitlivější místa. Škutina chtěl domů. Chtěl vidět dceru a manželku.
Podpis ďáblovi
Zlom nastal v listopadu 1972. Vězeňská realita a psychický nátlak vyústily v podpis vázacího aktu. Vladimír Škutina se zavázal ke spolupráci se Státní bezpečností. Výměnou za naději na dřívější propustku a klid pro rodinu začal donášet na své přátele a kolegy z disentu. Nešlo o nevinné řeči. Jeho svazky obsahují hlášení na Václava Havla, Pavla Kohouta nebo Ludvíka Vaculíka.
Paradoxem jeho života se stala Charta 77. Škutina ji sice podepsal, ale dokumenty naznačují, že tak mohl učinit na pokyn StB, aby mohl hlouběji proniknout do struktur opozice. Za své informace, které tajná policie vyhodnocovala jako hodnotné, pobíral nemalé peníze. Celkem si přišel na 39 tisíc korun, což v té době nebyla zanedbatelná částka.
Smutný konec v ústraní
Když v roce 1978 legálně emigroval do Švýcarska, zdálo se, že unikl své minulosti. Psal, tvořil pro Svobodnou Evropu a budoval si image pronásledovaného intelektuála. Po revoluci v roce 1989 se vracel do Prahy jako vítěz. Chtěl navázat tam, kde skončil. Plánoval velký comeback, dokonce se politicky angažoval.
Jenže rok 1992 přinesl studenou sprchu. Média zveřejnila detaily jeho spolupráce. Škutina se pokoušel bránit soudně, žádal miliony jako odškodné, ale tváří v tvář vlastním podpisům a hlášením žalobu nakonec stáhl. Z muže, který kdysi bavil národ, se stal zatrpklý samotář. Závěr života prožil v ústraní, daleko od kamer a potlesku, po kterém tak toužil. Zemřel v roce 1995 na rakovinu, opuštěný svými někdejšími obdivovateli.
