Přežili čtyři roky masových jatek v bahně první světové války. Místo toho, aby se vrátili domů k rodinám a užívali si mír v nově vybojovaném Československu, čekal je další povolávací rozkaz. Cíl? Slovensko. Nepřítel? Po zuby ozbrojení a po pomstě prahnoucí rudí Maďaři. Byla to válka, ve které šlo mladé republice o holé přežití, a kterou jsme dodnes nedokázali těmto mužům pořádně splatit.
Když se dnes díváme na zrnité dobové fotografie s rozesmátými českými vojáky v otevřených vagonech dělostřeleckého pluku a s transparenty „Vzhůru na Maďary“, mrazí z toho v zádech. Ti chlapi jeli rovnou do pekla a mnozí z nich se už nikdy nevrátili. Ačkoliv se u nás slavil vznik státu, na východě se schylovalo k další obrovské tragédii.
Rudá hrozba z jihu
Na jaře roku 1919 byla situace na Slovensku kritická. Maďarsko se absolutně nehodlalo smířit s tím, že by přišlo o své „Horní Uhry“. Když se navíc v Budapešti chopil moci fanatický komunista Béla Kun a vyhlásil Maďarskou republiku rad, změnil se územní spor v brutální tažení. Rudí Maďaři, pohánění ztrátou 70 procent svého historického území, vtrhli na Slovensko s ohromnou přesilou.
Naši legionáři, kteří se teprve vraceli z francouzských a italských front, měli války plné zuby. Mnozí nechápali, proč by měli krvácet za území, ke kterému neměli žádný vztah. Československá vojska, trpící nedostatkem výzbroje i morálky, začala před fanatickým náporem rudých ustupovat. Místy se ústup měnil v panický útěk. Maďaři bleskově obsadili Košice, Prešov a počátkem června padl i Zvolen. Mladá Masarykova republika se začala hroutit jako domeček z karet.
13. červen: Obrat, který stál potoky krve
Dnes si připomínáme přesně 107 let od momentu, kdy se karta obrátila. Kdyby naši vojáci tehdy nenašli poslední zbytky sil, možná by dnešní mapa střední Evropy vypadala úplně jinak.
Do čela 2. pěší brigády se postavil muž na pravém místě, generál Josef Šnejdárek. Razantní velitel, který se nehodlal smířit s porážkou. Když 10. června zaútočil na křídlo maďarských jednotek, vzal nepříteli vítr z plachet. To hlavní ale přišlo 13. června 1919. Šnejdárek nařídil překvapivý a drtivý obchvatný úder přímo na obsazený Zvolen.
Nebyla to žádná drobná přestřelka, ale čtyři hodiny absolutních jatek, do kterých se zapojilo dělostřelectvo i obrněné vlaky. Českoslovenští vojáci ale tentokrát neuhnuli. Rvali se o každý metr. Podařilo se jim prolomit linie, ovládnout klíčové kóty nad Zvolenem a město dobýt zpět. Tento fenomenální úder zlomil maďarské ofenzivě vaz a donutil rudé jednotky k definitivnímu ústupu.
Zapomenuté kříže ve slovenských horách
Tato záchrana Slovenska ale měla strašlivou cenu. Ve válce proti maďarským bolševikům padlo více než 1 000 Čechů, Moravanů a Slezanů. Další téměř dva tisíce mužů zůstalo navždy nezvěstných.
Zatímco u nás si připomínáme Zborov nebo Duklu, tito hrdinové dodnes leží ve stovkách bezejmenných a rozpadlých hrobů roztroušených po slovenských horách a vesnicích. Dlouhá desetiletí po nich neštěkl ani pes. Je ostudou našeho národa, že tito muži, kteří vybojovali dnešní hranice a zachránili stát před komunistickou hrozbou už v roce 1919, zcela zmizeli z učebnic dějepisu.
Až dnes půjdete kolem jakéhokoliv pomníku padlým z první světové války, vzpomeňte si, že pro mnoho z nich to tehdy v listopadu 1918 neskončilo. Vzpomeňte si na hrdost a vzdor vojáků pod cedulí „Vzhůru na Maďary“, kteří jeli krvácet za to, abychom my dnes měli svůj vlastní stát.
