V říjnu 1997 počítali dva pokladní v dejvické poště 28,5 milionu korun u otevřeného okna. Dovnitř vlezli po žebříku lupiči, Karla M. s Helenou B. svázali a s penězi utekli. Bývá označována za největší poštovní loupež v české historii a peníze i pachatelé po ní zmizeli. Jediní, kdo za ni zaplatili, byli po letech u soudu sami napadení zaměstnanci.
Zářivkové světlo
Byl večer 31. října 1997. Kolem 21. hodiny počítali pokladní Karel M. a Helena B. v kanceláři České pošty v pražských Dejvicích peníze z trezoru. V sejfu leželo více než 28 milionů korun a práce jim zabrala dost času. Kvůli teplu si nechali otevřené okno i s mřížemi a nevěnovali pozornost tomu, co se dělo venku.
Před poštou mezitím nenápadně zastavil nákladní automobil značky Avia. Měl plachtu a v její horní části byl vyříznutý otvor. Muži k otevřenému oknu přisunuli žebřík a vnikli dovnitř.
„Pachatelé skočili do silného zářivkového světla. Jeden z nich mě strhl k zemi, spoutal mi ruce a dal mi na hlavu tašku. Ten druhý kolegu praštil tak, že začal naříkat. Po několika minutách nářek ustal a já jsem myslela, že je mrtvý,“ vypověděla později u soudu Helena B.
Karel M. se pokusil bránit, ale útočníci ho rychle přemohli a zůstal spoutaný. Během několika okamžiků naházeli lupiči 28,5 milionu do připravených pytlů a oknem opět utekli. Náklaďák nechali na místě a odjeli v ukradeném modrém favoritu. Ten policisté krátce po činu našli odstavený na území Prahy 6.
Pachové stopy nestačily
Nebyly to ani dva měsíce a kriminalisté zadrželi tři zaměstnance firmy, které patřilo nákladní auto z místa činu. Obžaloba se opírala o pachové stopy a výpověď ženy, která na policii uvedla, že trojici den po loupeži viděla něco přenášet mezi auty poblíž pošty.
Podezřelí však veškerou vinu odmítli a rodinní příslušníci jim potvrdili alibi. Obhájci zpochybnili i pachové stopy s tím, že se na místo činu mohly dostat z ukradených rukavic. Poukázali také na to, že vyšetřovatel ukázal svědkyni jen tři fotografie a neudělal klasickou rekognici. Zmínili i možnou souvislost loupeže s předchozí rekonstrukcí pošty.
Případ se u soudů táhl pět a půl roku. Pražský městský soud v roce 1998 stíhání zastavil pro nedostatek přesvědčivých důkazů. Na stížnost ministra spravedlnosti sice Nejvyšší soud kauzu vrátil, ale na jaře 2002 městský soud obžalované opět osvobodil. Podle něj existovalo podezření, nepodařilo se ho ale prokázat. Definitivní tečku za procesem udělal Nejvyšší soud v roce 2003. Po patnácti letech byla loupež promlčena, peníze se nenašly a podle zpráv z roku 2022 útočníkům už vězení nehrozí.
Soud s poškozenými
Do konce naopak justice dotáhla soud s oběma napadenými. Česká pošta je totiž nedlouho po události propustila za údajné hrubé porušení bezpečnostních předpisů. Zaměstnanci peníze počítali u otevřeného okna, měli odemčený trezor a ovládání alarmu nenosili předpisově zavěšené na krku, ale nechali ho ležet v zásuvce stolu.
Pokladní se u soudů bránili neplatností výpovědi a upozorňovali na to, že tehdejší pravidla otevřené okno výslovně nezakazovala. Soudy však rozhodly, že výpověď je platná. Bývalý vedoucí pošty sice u soudu tvrdil, že zákaz platil, brzy se ale zjistilo, že se v předpisech objevil až deset dnů po přepadení. Za křivou výpověď pak v roce 2006 dostal roční podmíněný trest.
Pošta navíc po svých bývalých zaměstnancích vymáhala náhradu škody. Celý proces zabral patnáct let a na jeho konci v roce 2014 Nejvyšší soud potvrdil, že pokladní musí zaplatit po milionu korun. Kvůli obrovským soudním průtahům jim ale na úrocích z prodlení naskočil další milion. Pokaldní Helena B. dlužnou částku uhradila. Ministerstvo spravedlnosti v minulosti oběma pokladním přiznalo 173 tisíc korun za průtahy.
Helena B. se následně další žalobou domáhala milionu korun, který musela zaplatit na úrocích, a částku požadovala jako náhradu skutečné škody. Soud však její žalobu pravomocně zamítl. Karel M. svůj dluh nezaplatil a podle vyjádření pošty z roku 2017 u něj exekuce pokračovala jen s nepatrným výsledkem.
