V lednu 1957 vtrhli do domu v šumavských Nových Hutích pohraničníci se psem a snažili se nadzvednout poklop v podlaze. Zespodu se ho ale celou vahou drželi bratři Pavel a Ondřej Kazarovi, kteří utekli z vojny a roky se schovávali u rodičů. Během dlouhého ukrývání si sami trhali zuby kleštěmi a ze strachu před prozrazením terorizovali vlastní rodinu. Na podzim 1962 při útěku střelili do obličeje dva lesníky a skončili na dlouhé roky ve vězení.
Útěk do tmy
Pavel Kazar narukoval v říjnu 1953 k vojenskému útvaru do Čáslavi. S režimem a kázní se nesmířil a po vyšetření v Ústřední vojenské nemocnici v Praze, odkud ho lékaři propustili jako zdravého, se rozhodl k jednotce nevrátit. Na konci ledna 1954 zaklepal na dveře rodičů v osadě Račí u Horní Vltavice. Matka souhlasila s úkrytem a otec s ním ještě za tmy vykopal provizorní jámu pod podlahou komory.
V listopadu téhož roku nastoupil na vojnu do Klatov i mladší bratr Ondřej. Během promítání v posádkovém kině utekl a zamířil rovnou domů. Bratři úkryt pod podlahou ihned rozšířili, aby se do něj vešli oba, a začali svůj život v utajení. Rodiče se mezitím vyšetřovatelům snažili namluvit, že synové překročili hranice do západního Německa.
Život v utajení
Rodina Kazarových se kvůli obavám z prozrazení dvakrát stěhovala. V Nových Hutích zatemnili okna, zakryli plot a pořídili hlídací psy. Poklop do tajné skrýše v pokoji Ondřejovy manželky Vincencie navíc zatížili kuchyňským příborníkem. Když se v roce 1957 pohraničníkům se služebním psem nepodařilo těžký dekl nadzvednout, bratři se přesunuli do nového úkrytu vykopaného ve chlívku. Manželce Vincencii se během skrývání narodilo pět dětí a do matriky vždy zapsala jako otce zmizelého Ondřeje. Pro sousedy měla jiné vysvětlení, na potkání jim vykládala, že neví, se kterým mužem otěhotněla.
O přítomnosti dezertérů přitom vesnice věděla. Ondřeje neprozradila ani porodní asistentka, která ho potkala v domě při porodu. Kazarovi také opravovali místním lidem radiopřijímače, ačkoli z celé rodiny to uměl pouze Ondřej. Své rádio k nim přinesl i okrskář Veřejné bezpečnosti, matka si od něj přístroj převzala přes plot a za hodinu mu ho opravený vrátila. Bratři přesto po letech pod zemí chřadli a zkažené zuby si navzájem trhali obyčejnými kleštěmi a kořeny páčili ven šroubováky. Když Pavel dostal zánět okostnice, pil tři dny v kuse alkohol, aby bolest vůbec snesl.
Vražedný střet v lese
Bratři postupně začali po nocích vyrážet do lesů a vykrádat chaty. K výpravám brali i sourozence, aby si pojistili jejich mlčení a udělali z nich spolupachatele. Během prezidentské amnestie v roce 1960 se Ondřej chtěl přihlásit úřadům, Pavel s tím ale nesouhlasil. „Vyhrožoval mi, musel jsem vyskočit oknem ven, on na mě vzal samopal,“ popsal incident sourozenec Jan, kterému se podařilo zbraň Pavlovi vytrhnout. Pavel přesto pohrozil, že celou rodinu postřílí, a příbuzní se stáhli.
Situace se zlomila v říjnu 1962, kdy se všechny bezpečnostní složky spojily a obklíčily dům Kazarových. Zběhové stihli zalézt pod dekl ve chlívku a hlídka je opět nenašla. Následující večer vyrazili ozbrojení do lesů. Ráno 19. října potkali na lesní cestě u Pravětínských Lad lesníka Ladislava P. Pavel na něj namířil upravenou signální pistoli a střelil ho do obličeje. „Mířil jsem mu na hlavu, abych ho zastřelil,“ popsal později u soudu.
Ondřej sraženému muži navíc vzal hodinky a snubní prsten. O kus dál narazili na polesného Josefa K., kterého Ondřej trefil přímo do úst. Kazarovi oba zraněné prohledali a utekli si vyhrabat bunkr do Boubínského pralesa. Lesníci přežili s velmi těžkými následky a zemřeli předčasně.
Rozpad rodiny
Vyhladovělí muži se koncem října pokusili proplížit zpátky do Nových Hutí. Pavla nakonec policii udala jeho vlastní sestra Ilona, která hlídce odvedla hlídacího psa a otevřela vrátka na dvůr. Policisté Pavla zadrželi právě ve chvíli, kdy si holil plnovous. Ondřeje chytili pohraničníci v lese o den později. Zběhové se u výslechů přiznali k loupežím i střelbě na oba muže.
Českobudějovický krajský soud v roce 1963 poslal Pavla na patnáct let do vězení a Ondřej dostal čtrnáctiletý trest. Za mřížemi za pomoc ke zběhnutí skončili i jejich rodiče, manželka Vincencie a sourozenci. Na svobodě zůstala z dospělých jen sestra Žofie, která se musela postarat o deset dětí.
Samotní bratři k případu dodali, že podlahu v domě vyměnili za celu docela rádi. „Ve vazbě a ve vězení se máme mnohem lépe, než jsme se měli doma. Náš život se podobal psancům,“ prohlásili později. Případ ale na rodinu dopadal i o desítky let později, bratr Jan v roce 2021 uvedl, že byl všude nežádoucí, musel opustit Kvildu i Hutě a často se stěhovat.
