V červenci 1985 vyšetřovali kriminalisté v brněnských Žabovřeskách vraždu devětadvacetileté Zdeny Minaříkové. Pachatel ženu zneužil, svázal a ubodal. K usvědčení Jana Holuba, který byl krátce před činem propuštěn z vězení, pomohl i netradiční důkaz v podobě otisku ušního boltce. Sám si pak vyžádal nejvyšší trest a v dubnu 1986 byl popraven.
Návštěva s nožem
Devětadvacetiletá Zdena Minaříková pracovala v Brně nedaleko svého bydliště jako prodavačka obuvi. Rozvedená drobná černovláska žila s malou dcerou v bytě v Žabovřeskách. V pátek 19. července 1985 odeslala holčičku na letní tábor a na večer čekala návštěvu. Kolem půl šesté podvečer uslyšela z chodby zvonek.
Za dveřmi stál Jan Holub. Představil se jako známý jejího bývalého manžela a chvíli spolu mluvili. Pak vytáhl nůž, donutil ženu, aby ho pustila dál, a zneužil ji. Znalci u něj později odhalili deviaci a sadistické sklony. Nakonec Minaříkovou svázal a ústa jí zajistil roubíkem.
Cigareta ve váze
Poté se pachatel odebral do kuchyně, aby se napil vody a zakouřil si. Podle své pozdější výpovědi už chtěl z bytu odejít, protože ženě vysvětlil, že ji spoutal jen kvůli zdržení, aby ho hned neprozradila. Po návratu do pokoje si ale všiml, že se oběť snaží z pout vyprostit a škube sebou. Své další kroky vysvětloval vyšetřovatelům tak, že zpanikařil a dostal strach.
Hořící nedopalek cigarety odhodil do vázy na konferenčním stolku a ženu začal rdousit. Své jednání ukončil tím, že oběť ubodal nožem. Byt následně kolem půl desáté večer zamkl a odešel. Policii později řekl, že si chtěl sáhnout na život. Místo toho se odebral ke svému známému, u kterého si vyčistil kalhoty a půjčil si jinou košili. Později ho na ulici zadržela pátrací hlídka.
Důkaz na rámu
Kriminalistům na místě činu nebylo jasné, jak se vrah dostal dovnitř, protože vstupní dveře a zámek nejevily žádné stopy poškození. Významným důkazem se stal nedopalek cigarety z vázy na stole. Rozbor slin na něm prokázal krevní skupinu A, která se shodovala se vzorky DNA zajištěnými v bytě.
Překvapení čekalo na rámu vstupních dveří. Kriminalističtí technici tam pomocí běžného prášku na vyvolávání stop narazili na otisk ušního boltce. Vrah ho tam zanechal, když se snažil zjistit situaci. Podle jedné vyšetřovací verze poslouchal přes dveře ještě před zazvoněním, jiný zdroj ale uvádí, že otisk zanechal až při odchodu, když kontroloval, jestli je na chodbě klid.
Podle Martina Vomáčky z Kriminalistického ústavu Praha sice nešlo o úplně první využití této metody u nás, protože o starších případech psaly učebnice už v padesátých letech, přesto šlo o velmi nestandardní důkazní materiál.
Pátrací hlídka zadržela Holuba na ulici na základě popisu od personálu z místní vinárny. Policie ho požádala, aby přiložil ucho na tabulku skla. Znalec z oboru kriminalistické trasologie pak potvrdil shodu s otiskem ze dveří.
Přání trestu smrti
K činu se Holub po seznámení s důkazy do detailů přiznal. Z vězení se vrátil teprve 8. června 1985. Odseděl si pět let za podobný zločin spáchaný v roce 1978. Na svobodě měl nastoupit jako závozník do podniku ČSAD, jenže do práce nikdy nepřišel. Většinu času trávil v hospodách, kde přes den zvládl vypít deset až patnáct piv a prokládal to panáky vodky a gruzínského koňaku.
Podle znalců nebyl pachatel duševně nemocný a své kroky plánoval s rozmyslem. Minaříkovou se snažil oslovit už o několik dnů dříve ve vinárně. Na její osobu se vyptával i lidí na trolejbusové zastávce a od známého si o ní zjistil další podrobnosti. Na její zvonek opakovaně zvonil už ve dnech před samotným činem. Poprvé k ní vyrazil i s lahví vína, a když se nedozvonil, nechal u sousedů telefonní číslo k rodičům, kde tehdy bydlel.
Při výslechu na policii své jednání uzavřel slovy: „Já všeho moc hrozně lituji a přeji si, aby mně dali trest smrti.“ Před soudci Krajského soudu v Brně pak své činy omlouval vlastním způsobem. „Byl jsem ve výkonu trestu a postrádal jsem znalosti společenského bontonu, neměl jsem žádné zábrany ve způsobu, jak se s ní seznámit,“ uvedl ve své obhajobě.
Zároveň pohrozil, že pokud ho soud nepopraví, je odhodlán ve vězení zabít nějakého spoluvězně. Soudci jeho žádosti vyhověli a rozsudek byl vykonán 10. dubna 1986, pouhých deset měsíců po propuštění z vězení.
