Hotel President v americkém Kansas City vypadá na první pohled jako tuctová historická budova. Uvnitř jeho zdí se však v lednu 1935 odehrál příběh, který i po více než devadesáti letech nedá spát vyšetřovatelům ani amatérským detektivům. Muž bez minulosti, zamčený pokoj a brutální vražda, kde oběť do posledního dechu kryla svého vraha. Co se doopravdy stalo v pokoji číslo 1046?
Do recepce hotelu President vstoupil 2. ledna 1935 muž, který se představil jako Roland T. Owen. Působil uhlazeně, měl tmavý kabát, ale žádná zavazadla. V kapse svíral jen hřeben, kartáček na zuby a pastu. Recepčnímu si postěžoval na vysoké ceny v sousedním hotelu Muehlebach a vyžádal si vnitřní pokoj ve vyšším patře, kde by měl klid. Dostal klíče od pokoje 1046 ve dvanáctém patře. Nikdo tehdy netušil, že tento host už hotel nikdy neopustí živý. Jeho chování bylo od začátku zvláštní. Pokojská Mary Sopticová si všimla, že Owen tráví čas v naprosté tmě se zataženými žaluziemi a rozsvícenou má pouze malou stolní lampičku.
Muž ve tmě a tajemný Don
Owen se choval jako štvanec. Byl nervózní, stále se ujišťoval o tom, kdo je na chodbě, a nechával dveře odemčené pro očekávanou návštěvu. Když se pokojská Sopticová vrátila do pokoje s čerstvými ručníky, našla Owena ležet na posteli v oblečení, jak zírá do stropu. Na nočním stolku ležel vzkaz, který se stal jedním z mála vodítek v celém případu: „Done, vrátím se za 15 minut. Počkej tady.“ Identita muže jménem Don je dodnes největší neznámou této rovnice.
Následující ráno se situace vyostřila. Pokojská našla dveře zamčené zvenčí, což naznačovalo, že host odešel. Když si však odemkla univerzálním klíčem, Owen seděl uvnitř ve tmě. V tu chvíli zazvonil telefon. Owen ho zvedl a řekl: „Done, já nechci jíst. Nemám hlad, právě jsem snídal. Vážně nemám hlad.“
Bylo zřejmé, že se muž něčeho, nebo někoho, bojí. Odpoledne téhož dne uslyšela pokojská z pokoje dva mužské hlasy. Když zaklepala s nabídkou ručníků, hrubý cizí hlas ji odbyl slovy: „Žádné nepotřebujeme.“ Sopticová věděla, že lže, protože ráno všechny ručníky odnesla, ale raději odešla.
Krvavé lázně v desátém patře
Ráno 4. ledna si operátorka všimla, že telefon v pokoji 1046 je vyvěšený. Poslíček Randolph Propst šel situaci prověřit. Na klice visela cedulka Nerušit. Když zaklepal, ozval se zevnitř hlas: „Vstupte… a rozsviťte…“ Dveře byly ale zamčené. Propst si myslel, že je host opilý, a odešel. Když se telefon ani po hodině nevrátil do vidlice, poslíček se vrátil s univerzálním klíčem.
Naskytl se mu pohled jako z hororu. Owen klečel na zemi asi dva metry od dveří a držel si zkrvavenou hlavu v dlaních. Když Propst rozsvítil, uviděl krev všude. Na stěnách, na posteli i v koupelně. Owen byl brutálně zbitý, měl proraženou lebku, bodné rány na hrudníku a proraženou plíci. Kolem krku, zápěstí a kotníků měl stopy po provazu, kterým byl spoután. Někdo ho v pokoji dlouhé hodiny mučil. Přesto, když se ho přivolaný doktor zeptal, kdo mu to udělal, Owen jen zašeptal: „Nikdo.“ Tvrdil, že upadl na vanu. Zemřel krátce po převozu do nemocnice, aniž by prozradil jméno svého vraha.
Květiny od vraha
Vyšetřování brzy narazilo na slepou uličku. Jméno Roland T. Owen bylo falešné a policie nemohla zjistit, kdo mrtvý muž ve skutečnosti je. Tělo bylo uloženo v pohřebním ústavu a úřady se chystaly na pohřeb do neoznačeného hrobu pro chudé. V tu chvíli přišel další šok. Do pohřebního ústavu zavolal anonymní muž, který nabídl, že zaplatí za řádný obřad a místo na hřbitově Memorial Park, aby byl nebožtík blízko své sestry.
Peníze skutečně dorazily poštou, zabalené v novinách. Květinářství obdrželo objednávku na třináct rudých růží s kartičkou: „S láskou Louise“. Anonymní dárce do telefonu utrousil mrazivou poznámku: „Podvodníci obvykle dostanou to, co si zaslouží.“ Policie hlídkující u hrobu doufala, že se někdo ukáže, ale na pohřeb přišli jen detektivové.
Až o rok a půl později poznala Ruby Ogletreeová svého syna na fotce v novinách. Mrtvý byl identifikován jako sedmnáctiletý Artemus Ogletree z Alabamy. Děsivé na tom bylo, že matka dostávala od syna dopisy ještě měsíce po jeho smrti. Byly psané na stroji, který Artemus neuměl ovládat, a odeslané z různých koutů světa, včetně Káhiry. Vrah si se zoufalou rodinou hrál ještě dlouho po činu. Případ pokoje 1046 zůstává i dnes jedním z nejtemnějších nevyřešených případů americké kriminalistiky.
