Evropa čelila v minulosti mnoha velkým hrozbám. Jedna z nich ale dodnes uniká vysvětlení. Záhadná nemoc známá jako anglický pot kosila na přelomu patnáctého a šestnáctého století s neúprosnou rychlostí obyvatelstvo včetně těch nejbohatších vrstev. Oběti často umíraly do čtyřiadvaceti hodin a zoufalí lékaři si s rychle se šířící nákazou vůbec nevěděli rady.
Nečekaná rána z bitevního pole
Podivná nemoc o sobě dala poprvé ve velkém vědět na konci léta roku 1485. Budoucí anglický král Jindřich VII. Tudor tehdy dorazil z Bretaně k břehům Walesu. Většina jeho vojenských jednotek tvořená francouzskými a bretonskými žoldáky si v sobě nesla skrytou infekci.
Krátce po vítězné bitvě u Bosworthu se smrtící nákaza dostala přímo do Londýna. Během podzimních měsíců tam zemřelo několik tisíc lidí. V prvním ohnisku přišla o život řada vysoce postavených občanů velkoměsta, namátkou dva londýnští primátoři a několik šerifů.
Veřejnost brala neznámou chorobu jako jasné znamení pro nového panovníka. Lidé věřili, že je předurčen vládnout v mukách. Své obavy opírali o vypuknutí tvrdé rány na samotném počátku jeho kralování. Přesto existují i starší záznamy. Šlechtic Thomas Stanley využil zprávy o zvláštní chorobě jako omluvu pro svou neúčast v armádě ještě před ukončením válečných konfliktů.
Útěk před neviditelnou hrozbou
Panika vypukla naplno o několik desetiletí později. V létě roku 1528 se nemoc vrátila do Londýna a král Jindřich VIII. Tudor urychleně opustil zamořené město. Ve snaze vyhnout se nákaze neustále střídal místa pobytu se skupinou vybraných dvořanů.
Nákaza ale zasáhla i nejbližší okruh královské rodiny. Panovníkova milenka a budoucí manželka Anna Boleynová se podle dobových záznamů nakazila a s vypětím všech sil se zotavila. Podobné štěstí měl i králův kancléř Thomas Wolsey. Choroba se překvapivě zaměřovala právě na šlechtu a lidi z lepších poměrů. Chudinským čtvrtím s nulovou hygienou a špatnou stravou se dramatické ztráty na životech vyhýbaly.
Nemoc si vyžádala oběti i mezi studenty a slavná univerzita v Oxfordu kvůli tomu musela být dočasně uzavřena. Města jako Oxford a Cambridge podle pramenů ztratila téměř polovinu tehdejší populace. Nemoci naopak odolávaly děti v kojeneckém věku.
Krutá daň za jedinou noc
Průběh infekce byl extrémně rychlý. Zpočátku pacienti pociťovali silné zimnice, závratě a bolesti končetin. Této úvodní fázi trvající od třiceti minut do tří hodin tehdejší lékaři říkali studený pot. Následovala prudká změna s vysokou horečkou, rychlým pulsem a intenzivním zapáchajícím pocením.
Typickým příznakem byla silná ospalost a psychický neklid přecházející do deliria. Lidé proto věřili, že usnutí v tomto stavu znamená jistou smrt. Pokud zasažený člověk vydržel první den, získal velkou šanci na úplné uzdravení.
V dobových irských letopisech je celá událost popsaná jako neobvyklý typ moru trvající jen dvacet čtyři hodin. Na rozdíl od tehdejší morové rány chyběly nemocným typické vředy nebo vyrážky. Zrádnost anglického potu spočívala v absenci trvalé imunity a přeživší se mohli nakazit opakovaně.
Neobjasněné lékařské tajemství
Nákaza postupně pronikla z ostrovů na evropský kontinent. Zasáhla Hamburk, celou Svatou říši římskou, Skandinávii a Polsko. V Hamburku zemřelo tisíc obyvatel během pár týdnů. Francii a Itálii se ohniska zcela vyhnula. Na jaře roku 1551 vypukla poslední velká vlna. Lékař John Keyes tehdy jako očitý svědek sepsal o rychlém průběhu podrobnou knihu. Poté se choroba nadobro vytratila.
Moderní věda dodnes hledá pravého původce. Jedna z dřívějších teorií ukazovala na hantavirus přenášený hlodavci. U tohoto typu viru se ovšem nemoc mezi lidmi šíří naprosto výjimečně. Mikrobiolog Edward McSweegan přišel s myšlenkou silné otravy antraxem ze spor sněti slezinné ukryté v surové vlně a mase infikovaných zvířat. Plícní forma otravy má velmi podobné příznaky. To by navíc vysvětlovalo vysokou úmrtnost mezi šlechtou s pravidelným přístupem k masu. Podstata dávného zabijáka tak stále čeká na definitivní odhalení.
