Americký milovník extrémních sportů Aron Lee Ralston vyrazil na jaře roku 2003 do kaňonu v Utahu. Běžný sportovní výlet se velmi rychle proměnil v boj o holý život pod masivním kusem pískovce. Následná záchrana vyžadovala neuvěřitelné sebezapření a obětování vlastní končetiny.
Osudová výprava do utažského kaňonu
Na konci dubna zamířil Ralston do národního parku Canyonlands. Své plány nikomu ze svých blízkých neprozradil a u sebe měl pouze omezené zásoby jídla s necelým půllitrem vody. Po příjezdu na místo sesedl z kola a pěšky pokračoval do velmi úzké soutěsky Bluejohn. Během sestupu zavadil o obří balvan. Těžký kámen se uvolnil a svou váhou přesahující 360 kilogramů mu drtivě přiskřípl pravou ruku ke skalní stěně. Zůstal tak uvězněn hluboko pod povrchem a dvacet mil od nejbližší zpevněné silnice.
Zpočátku usrkával vodu po malých dávkách a dojídal drobné zbytky jídla ze svého batohu. Současně se pokoušel tupým multifunkčním nožem odsekat pískovec kolem zaklíněné paže. Tyto pokusy nepřinesly naprosto žádný viditelný výsledek. Po třech dnech naprosté izolace mu došly tekutiny a dehydrované tělo si vyžádalo konzumaci vlastní moči. Tou dobou si jeho absence v zaměstnání všimli kolegové. Policie po uplynutí povinné čekací lhůty zahájila oficiální pátrání a do akce se zapojily vrtulníky.
Radikální řešení skalní pasti
Čtvrtý den ztrácel veškerou naději na záchranu a smířil se s blížícím se koncem. Do pískovcové stěny vydlabal nožem své jméno, datum narození a předpokládaný den úmrtí. Na malou videokameru natočil poslední rozloučení pro rodinu a upadl do vyčerpaného spánku. Během noci se mu zdál velmi živý sen o tom, jak si s amputovanou horní končetinou hraje s malým dítětem. Ráno prvního května se probudil s obrovským odhodláním a uvědomil si jedinou možnost záchrany v podobě překroucení kosti v předloktí.
K oddělení vřetenní a loketní kosti využil pákový efekt svého vlastního těla. Z hadičky od vaku na vodu si vyrobil provizorní zaškrcovadlo a zastavil krevní oběh. K přeřezání kůže a svalů použil malou čepel svého levného kapesního nože. Na odstranění šlach mu posloužily obyčejné kleště ze stejného multifunkčního nástroje. Jako poslední krok si nechal přerušení tepen. Tento neuvěřitelně náročný proces mu trval hodinu a podle lékařů ho od smrti vykrvácením zachránila právě probíhající dehydratace.
Návrat k milovaným horám
Po uvolnění ze skalního sevření musel slanit dvacet metrů hluboký sráz a vydat se na dlouhou cestu k zaparkovanému autu. Zcela vysílený muž ušel rozžhaveným kaňonem zhruba deset kilometrů. Vyčerpaného chodce potkala nizozemská rodina na dovolené a okamžitě přivolala úřady. Záchranářský vrtulník ho transportoval do nemocnice přesně čtyři hodiny po provedení amputace. Správci parku později s pomocí hydraulického zvedáku uvolnili zaklíněnou část paže a vrátili ji Ralstonovi ke zpopelnění.
Půl roku po nehodě se do soutěsky Bluejohn vrátil a popel ze své paže tam rozptýlil. Ztráta končetiny ho od pobytu v přírodě vůbec neodradila. O dva roky později úspěšně dokončil svůj dřívější cíl a zdolal padesát devět coloradských vrcholů s nadmořskou výškou nad čtrnáct tisíc stop. Výstupy prováděl o samotě v drsných zimních podmínkách za pomoci speciálně navržené protetické náhrady. Začal se naplno věnovat problematice ochrany divoké přírody a stal se hojně vyhledávaným motivačním řečníkem.
Své zážitky ze soutěsky podrobně sepsal do autobiografické knihy, ze které se bleskově stal velmi žádaný bestseller. Tento příběh o lidské vůli zaujal britského režiséra Dannyho Boyla a posloužil jako předloha pro filmové zpracování. Snímek s názvem 127 hodin si nakonec vysloužil rovnou šest prestižních nominací na Oscara. Ralston poskytoval rozhovory v mnoha populárních talk show. Sen z pískovcového vězení se mu do puntíku splnil a v současnosti vychovává dvě děti Lea a Elisabettu.
