Představa spravedlnosti ve středověku a raném novověku měla k dnešním soudním síním daleko. Přiznání se považovalo za korunu důkazů a cesta k němu vedla skrze přesně dávkovanou bolest. Kat nebyl jen vykonavatelem rozsudků, ale především zkušeným řemeslníkem, který podle ceníku lámal kosti, pálil kůži a natahoval šlachy. Právo útrpné, děsivá součást naší historie, mělo svá byrokratická pravidla, při nichž mrazí.
Historie vyšetřování v českých zemích má temnou kapitolu, která se začala psát už ve 13. století. Zatímco do té doby o vině a trestu rozhodoval v podstatě jen Bůh prostřednictvím ordálů, od roku 1291, kdy se o mučení zmiňuje Zbraslavská kronika, převzali iniciativu lidé s železným náčiním. Právo útrpné neboli tortura, se stalo legálním a běžným nástrojem k získání doznání. Nešlo o bezhlavé násilí, ale o propracovaný systém s vlastní legislativou, ceníkem a hierarchií, kde kat fungoval jako státní úředník s licencí na bolest.
Psychologický teror a sazby za křik
Samotnému fyzickému násilí předcházelo něco, co bychom dnes nazvali propracovaným psychologickým nátlakem. Kat si oběť nejprve „zpracoval“. Odvedl ji do ponurých prostor mučírny a provedl detailní exkurzi. Představil své pomocníky, ukázal nástroje a s technickým zápalem vysvětlil, co přesně který šroub udělá s lidskou tkání. Mnohdy stačil tento výklad, aby se obviněný sesypal. Pokud ne, přišla na řadu peněženka městské rady.
Kat byl placen od úkonu. Za nasazení palečnic inkasoval třicet krejcarů. Další stupně mučení mu vynesly až dvě kopy grošů. Motivace k důkladnosti byla tedy i ekonomická. Byrokracie pamatovala na vše – existoval dokonce „vejpis z práva“. Ten zaručoval, že pokud vyslýchaný během procedury zemře, kat za to nenese odpovědnost. Vina padala na městskou radu, která torturu nařídila.
Od palečnice po hrušku v ústech
Postup byl gradující a brutální. Začínalo se vazbou, tedy šněrováním rukou. Následovaly palečnice – kovové lišty s hroty, které drtily klouby palců. Pokud obviněný mlčel, nasadila se španělská bota na lýtka. Kat mohl bolest umocnit tím, že na kovový nástroj poklepával klíčem. Třetí stupeň představoval skřipec neboli žebřík. Tělo se natahovalo k prasknutí, klouby vyskakovaly z jamek, svaly se trhaly.
Kreativita našich předků neznala mezí. Aby křik nerušil pány soudce, vkládala se do úst takzvaná hruška – dutý kovový roubík, často naplněný drceným pepřem, který oběť vdechovala. Existovalo i „světlé trápení“, kdy se boky nataženého nešťastníka pálily svazky svící. Doznání muselo být potvrzeno i těsně před smrtí. Odsouzenec musel prohlásit, že vše, co vypověděl, „k svý duši přijímá a chce na tom umřít.“
Konec legálního mrzačení
Zlom přišel až v osvícenském 18. století, a to díky odvaze lékařů a racionalitě panovníků. Klíčovým momentem byl případ Františka Sachse ve Vídni roku 1773. Po brutálním výslechu ho vyšetřil osobní chirurg Marie Terezie. Jeho závěr byl jednoznačný: zranění jsou tak devastující, že obviněný by se ze zoufalství a strachu přiznal k čemukoliv.
Marie Terezie sice nejprve v roce 1769 vydala hrdelní řád, který torturu stále obsahoval (ač s přísnými pravidly a zákazem mučení těhotných či dětí), ale pod tlakem důkazů o nespolehlivosti vynucených přiznání ji v roce 1776 zakázala. Definitivní tečku za touto praxí udělal Josef II. v roce 1787. Zrušil nejen právo útrpné, ale dočasně i trest smrti, čímž položil základy moderního, byť stále tvrdého, trestního práva.
Společenské stigma však přetrvávalo. Kdo jednou „stál u žebříku“, byl navždy vyloučen ze slušné společnosti, a cejch hanby se často přenášel i na jeho děti.
