V noci na 2. listopadu 1984 vypukl v prvním patře Ústavu sociální péče v Měděnci požár. Dvě vychovatelky ve službě nemohly přivolat hasiče, telefonní přístroje totiž byly zamčené. Než se jim podařilo doběhnout do vsi k jinému aparátu, plameny zachvátily dřevěnou nástavbu budovy plnou spících dívek a žen.
Z dětských domovů mezi postižené
Dvoupatrová budova původně sloužila jako továrna na nitě. Do roku 1960 v ní sídlila škola Pohraniční stráže a později začala fungovat jako ústav sociální péče. Na podzim roku 1984 tu žilo pětasedmdesát dívek a žen ve věku od třinácti do osmatřiceti let. Většina z nich trpěla mentálním nebo tělesným postižením, část byla trvale upoutaná na lůžko. O chod se původně staraly řádové sestry, ty ale po roce 1975 komunistický režim nahradil civilními zaměstnanci.
Šestnáctiletá Eva Kováčová do ústavu nepatřila. Byla fyzicky i mentálně zdravá, ovšem těžko zvladatelná. Narodila se do rodiny, kde otec bil matku i děti. Šest let strávila v kojeneckém ústavu a dětských domovech, odkud se vrátila k rodičům, často ale utíkala. Úřady si s agresivní dívkou nevěděly rady a poslaly ji do Měděnce.
Eva si brzy uvědomila, že s chovankami společnou řeč nenajde. Mnohdy jim ubližovala a ničila hračky, jindy se jim prý naopak snažila pomáhat. Mladé vychovatelky její chování nezvládaly a tlumily ji léky. Obyvatelky ústavu podle soudních spisů čelily i zavírání do uzavřené postele na zdravotním oddělení. Za kruté tresty soud později poslal tři pečovatelky do vězení.
Boj o život v plamenech
Když Eva v prvním patře zapálila skříň s novinami, oheň se začal rychle šířit. V budově chyběl nouzový východ a personál nedokázal použít hasicí přístroje. Vychovatelky musely běžet k telefonu do vesnice, dovolaly se ale jen k dobrovolné jednotce.
Při evakuaci nastal zmatek. Chovanky byly zvyklé na noční buzení kvůli toaletě, a tak se po vyhnání z ložnic vracely zpátky do plamenů. Eva tvrdila, že běžela personál varovat, nikdo jí ale údajně nevěřil a dostala jen další uklidňující léky. Ostatní dívky se pak prý snažila z budovy vynášet, podle některých svědků je ale naopak v pokojích zamkla. Zásadní roli při záchraně sehrál číšník z místní restaurace. Z plamenů vynesl patnáct žen, přestože se s ním praly a utíkaly před ním.
Hasiči dorazili k budově pozdě. Zasahovat v horních patrech nebylo možné, chyběly jim dýchací přístroje i dostatek cisteren s vodou a na místě nebyl hydrant. V troskách budovy nalezli dvacet šest těl.
Requiem pro panenku
Událost později inspirovala režiséra Filipa Renče k natočení filmu Requiem pro panenku. Ten vycházel z textů Josefa Klímy a vykreslil tehdejší ústav jako místo plné hrůzy a Evu jako hodnou nevinnou dívku. Skutečná žhářka ale v Měděnci trpěla těžkými výkyvy chování a vychovatelky se s ní těžko potýkaly. Reportér Josef Klíma se po letech k případu vrátil a tehdejšímu personálu se před televizní kamerou omluvil.
Z Evy se stal René
Vyšetřovatelé zpočátku Evu ze žhářství nepodezírali, přiznala se až o několik dní později. Soud ji poslal na pět let do vězení. Za mřížemi napadala dozorce, trest se jí prodloužil a na svobodu vyšla až po amnestii prezidenta Václava Havla v roce 1993.
Po propuštění našla azyl u jezuitského kněze Františka Lízny. Postupně si začala uvědomovat, že nemá ráda své dívčí tělo. V devadesátých letech podstoupila operativní změnu pohlaví a z vlastního rozhodnutí se z ní stal René. Z vděčnosti ke knězi přijal jeho příjmení a žil více než deset let s jeho švagrovou Alenou.
Když vztah skončil a partnerka odjela do Kanady, René neunesl rozchod a zapálil byt. Místo návratu do vězení rozhodli psychologové o jeho umístění do psychiatrické léčebny v Brně. V červenci roku 2014 odešel z areálu a svůj život ukončil skokem pod vlak. Místo ohnivé tragédie z roku 1984 dnes připomíná už jen malý pomník, který nechalo v roce 2008 postavit měděnecké zastupitelstvo.
.jpg){kind=link}
