Sovětský svaz otestoval 30. října 1961 nejvýkonnější termonukleární zbraň všech dob. Letoun shodil nad souostrovím Nová země v Severním ledovém oceánu bombu o síle padesáti megatun, která vytvořila ohnivou kouli o průměru osmi kilometrů. Výbuch zcela zničil desítky kilometrů vzdálenou vesnici, vytloukl okna v severských státech a jeho tlaková vlna třikrát obletěla planetu.
Závody ve zbrojení po druhé světové válce
V prvních letech po druhé světové válce měly jaderný monopol Spojené státy, které v srpnu 1945 svrhly pumy na japonská města Hirošima a Nagasaki. Sovětský svaz ovšem jejich náskok brzy srovnal díky informacím od špionů, mezi něž patřil i fyzik Klaus Fuchs. Svou první jadernou zbraň otestovali Sověti v srpnu 1949. Spojené státy vyzkoušely první vodíkovou pumu na podzim 1952, sovětská strana odpověděla stejným krokem na střelnici u Semipalatinsku v srpnu 1953 pod vedením fyzika Andreje Sacharova.
Vývoj historicky největší zbraně s krycím názvem Ivan nebo Váňa začal v uzavřeném sovětském městě Arzamas 16 v roce 1954. Na zbrani pracovali fyzici Igor Kurčatov, Julij Borisovič Chariton a také Andrej Sacharov. Výsledkem byla třístupňová termonukleární puma, která vážila 27 tun, měřila osm metrů na délku a její průměr dosahoval dvou metrů. Název Car bomba jí později přidělily západní zdroje v odkazu na obří historické ruské objekty jako Car puška nebo Car kolokol.
Shození zbraně na speciálním padáku
V pondělí 30. října 1961 zamířil turbovrtulový bombardér Tupolev Tu-95V k Objektu 700, což byla hlavní jaderná střelnice na ostrově Nová země ležícím nad polárním kruhem. Zbraň se snášela z výšky více než deseti kilometrů na obřím padákovém systému, který měl zpomalit její klesání. Posádka letadla tím získala čas odletět do bezpečnější vzdálenosti, přičemž před misí obdržela informaci, že má zhruba padesátiprocentní šanci na přežití.
K explozi došlo v 11:32 moskevského času přibližně čtyři kilometry nad povrchem Barentsova moře. Okamžitě se vytvořila ohnivá koule o průměru téměř osmi kilometrů. Její spodní část nedopadla na zem, protože ji odrazila zpět vlastní tlaková vlna. Vrchní okraj koule dosáhl původní výšky vypouštěcího letadla. Záblesk světla byl viditelný do vzdálenosti tisíce kilometrů.
Jeden z očitých svědků na palubě popisoval scénu jako mohutnou zářivou oranžovou kouli vystupující z mraků. Zbraň podle něj tiše stoupala vzhůru a vizuálně pohlcovala celou zemi.
Zničené budovy stovky kilometrů od epicentra
Po ohnivé kouli se zformoval atomový hřib. Vrcholek oblaku vystoupal do výšky 64 kilometrů a zasáhl do vrstvy mezosféry. Základna tohoto hřibu měřila napříč 40 kilometrů a nejširší horní část měla průměr 95 kilometrů.
Energie výbuchu dosáhla hodnoty padesáti až osmapadesáti megatun trhaviny TNT. Síla exploze více než tisíctřistakrát převyšovala součet energií svržených na Hirošimu a Nagasaki. Uvolněná energie představovala zhruba desetkrát větší ničivou sílu než veškerá munice použitá za celou druhou světovou válku.
Tlaková vlna zcela srovnala se zemí vesnici Severnyj, která ležela 55 kilometrů od epicentra. V okruhu 58 kilometrů se veškerá hmota vypařila. Dřevěné i kamenné budovy padaly k zemi ještě ve vzdálenosti stovek kilometrů a síla výbuchu rozbíjela okna ve Finsku i v Norsku, více než devět set kilometrů daleko.
Tepelné záření mohlo způsobit popáleniny třetího stupně do vzdálenosti sto kilometrů. Tlaková vlna vyřadila téměř na hodinu veškerou rádiovou komunikaci v oblasti a měřicí přístroje ji zaznamenaly ještě ve chvíli, kdy potřetí obíhala planetu.
Plány na uvolnění dvojnásobné energie
Původní zadání ze strany prvního tajemníka komunistické strany Nikity Chruščova počítalo se zbraní o síle rovných sto megatun. Vědci však od takové síly ustoupili. Obávali se, že by radioaktivní spad z takto silné exploze zasáhl obydlené území Sovětského svazu a posádka bombardéru by ztratila i teoretickou šanci na záchranu života.
Aby množství radioaktivního spadu u výsledné verze minimalizovali, nahradili inženýři uran uvnitř bomby olovem. Plných 97 procent uvolněné energie tak pocházelo z jaderné fúze, nikoli ze štěpení. I přes tento krok zamořila exploze oblast o průměru 180 kilometrů smrtelnou dávkou radioaktivity.
Budování takto obřích zbraní pramenilo z tehdejších technologických omezení. Sovětská armáda koncem padesátých let nedisponovala přesným rádiovým naváděním. Velitelé proto prosazovali obrovský plošný potenciál, který by zlikvidoval cíl i v situaci, kdy střela mine vytyčený bod o několik kilometrů.
Mezinárodní kritika zastavila zkoušky
Odpálení mohutné nálože vzbudilo celosvětovou pozornost. Organizace spojených národů označila test za nesmyslný krok znečišťující ovzduší a ohrožující život na zemi. Samotný konstruktér Andrej Sacharov se po dokončení projektu stal výrazným zastáncem omezení dalších jaderných zkoušek.
Zástupci Spojených států, Sovětského svazu a Velké Británie podepsali v srpnu 1963 mezinárodní smlouvu o částečném zákazu jaderných testů. Původní vizuální záznam shození a následné exploze Car bomby zůstal dlouho v archivech, na veřejnost jej vydala ruská státní společnost Rosatom až v roce 2020.
