Podle staré pražské pověsti čeká každou noc u Vltavy kostlivec s loďkou na mrtvého kaplana ze Starého židovského hřbitova. České hřbitovy a svátek zesnulých obestírá řada podobných legend a lidových pověr. Lidé kdysi schovávali nože před létajícími dušemi a na noutonickém hřbitově návštěvníci podle svých slov dodnes vídají nevysvětlitelné úkazy. Vyprávění doplňují i reálné historické stopy, ke kterým patří desetitisíce zapomenutých obětí moru pod rušnými ulicemi hlavního města.
Hraběnka a nevysvětlitelný pláč
Noutonický hřbitov leží nedaleko Prahy a podle vyprávění lovců paranormálních jevů na něm straší. Pověst říká, že zde odpočívá tragicky zesnulá hraběnka Barbara Dlauhovesky von Langendorf ze statenického zámku. Zemřela po pádu z koně.
Podle lidových zkazek se jednalo o nastraženou past a šlechtična kvůli tomu nenachází po smrti klid. Někteří návštěvníci hřbitova vypovídají, že ve tmě mezi náhrobky zaslechli dětský pláč, nesrozumitelný šepot nebo zvuk odsouvající se kamenné desky. Vypráví se také, že k negativní atmosféře místa přispívají hroby sebevrahů.
Žízeň a nože ostřím nahoru
Na přelomu října a listopadu se venkovské domácnosti řídily přísnými pravidly. Lidé věřili, že se duše vracejí v noci před svým svátkem domů z očistce a rodiny jim z večeře nechávaly na stole zbytky mléka nebo kaše.
Na Znojemsku pro ně hospodyně pokládaly chléb do oken. Podle starých pověr hrozilo neviditelným návštěvníkům nebezpečí od běžných věcí. Na Rychnovsku a ve Slezsku se musely uklidit pily a nože. Pokud někdo nechal ležet nůž na stole ostřím nahoru, letící dušička se o něj podle vyprávění pořezala.
Slezané také chodili spát s uhašenou žízní. Věřili, že rozespalá duše hledající po tmě vodu člověka unaví a způsobí mu slabost. Hospodáři zase mazali skřípající vrata stodoly, protože tam podle nich nějaká duše činila pokání.
Obcházení hranic a noční zvonění
Lidé v minulosti spojovali neobvyklá úmrtí s přírodními katastrofami a dalšími hrozbami. Podle lidového přesvědčení si duše sebevrahů odnášel přímo ďábel. Nesměl se jim ani zvonit umíráček. Vesničané věřili, že by pak obec vyhořela, přišly by kroupy nebo by lidi a dobytek postihla nakažlivá nemoc.
Podle slezských pověstí museli sebevrazi každou noc o dvanácté hodině obcházet hranice vesnice. V rukou prý nesli předmět, který ukončil jejich život. Oběšení chodili s provazem, utopení s košem na vodu a zastřelení s pistolí. Těla sebevrahů končila mimo vysvěcenou půdu, často za zdí hřbitova, jak to historicky dokládá plánek hřbitova v šumavském Mouřenci.
Kostlivec a noční varhaník
Starý židovský hřbitov v Praze ukrývá podle staré legendy příběh muže, který změnil víru. Přijal křesťanství a stal se kaplanem v katedrále svatého Víta. Před smrtí si přál spočinout mezi svými. Podle pověsti se mu přání splnilo, ale klid mu to nepřineslo. Každou noc přesně v jedenáct hodin prý musí vstát z hrobu a pospíchat k Vltavě. Tam ho naloží kostlivec s loďkou a převeze ho na levý břeh. Bývalý kaplan vyběhne na Hradčany, usedne v katedrále k varhanám a hraje. Kostlivý převozník na něj čeká a hudbu poslouchá. Úderem jedné hodiny ranní se dvojice vrací k řece a mrtvý uléhá zpět do země.
Třicet tisíc obětí pod koly tramvají
Vedle pověstí nabízí Praha i historické skutečnosti, o kterých mnoho lidí neví. Takzvaný první olšanský hřbitov vznikl v roce 1680 za hradbami města kvůli epidemii moru. V neoznačených šachtách tam tehdy skončilo na třicet tisíc obětí.
Hřbitov úřady zrušily v roce 1860 a dnes se tato původní část nachází vně současné zdi. Rozkládá se v prostoru mezi ulicemi Olšanská a Jičínská. Lidé jezdí tramvají nebo autem přímo nad masovými hroby z konce sedmnáctého století. Přesné hranice hromadných šachet v okolí kostela svatého Rocha už dnes nikdo nerozezná.
