Když ho v padesátých letech vedli promrzlými chodbami ruzyňské věznice, nikdo by si na něj nevsadil ani zlámanou grešli. Byl troska. Hubený, zmlácený, s omrzlinami na nohou a očima, které viděly věci, jež neexistovaly. Přesto Gustáv Husák nezemřel. O dvacet let později tentýž muž stoupal po schodech Pražského hradu jako nejmocnější vládce Československa.
Nebyl to fanatik jako Gottwald, ani snílek jako Dubček. Byl to chladný pragmatik, který s ďáblem podepsal smlouvu dvakrát. A pokaždé si přečetl i ta nejmenší písmenka pod čarou.
Cesta na popraviště
Většina jeho soudruhů se zlomila. Clementis, Slánský, ti všichni se u soudu naučeně přiznávali k činům, které nespáchali, jen aby už to peklo skončilo. Husák ne. Jeho výdrž byla nelidská, téměř patologická. Vyšetřovatelé ho nutili stát desítky hodin v mrazu, jen v lehké košili, zatímco oni seděli v kožichách.
„Poprvé v životě jsem viděl, jak vzorce na koberci ožily a fantasticky se pohybovaly. Po zdi lezly červené myšky. Jazykem jsem nedokázal ani pohnout, sotva jsem vykoktal nějaké slovo,“ vzpomínal později ve svých pamětech na brutální výslechy.
Chtěli po něm jediné, přiznání, že je buržoazní nacionalista. Kdyby to podepsal, skončil by na šibenici jako ostatní. On ale věděl, že dokud nepodepíše, nemohou ho v monstrprocesu použít jako hlavní hvězdu. Bili ho do chodidel, aby nezůstaly stopy, ničili ho psychicky, ale on tu hru hrál s nimi. Přežil vlastní smrt. Dostal doživotí, ale hlavu si zachránil.
Obrat o sto osmdesát stupňů
Když v šedesátých letech vylezl z kriminálu, měl auru mučedníka. Lidé mu tleskali. Na chvíli se zdálo, že právě on bude tím, kdo komunistickou stranu očistí. Měl charisma, byl inteligentní a na rozdíl od mnoha jiných uměl mluvit spatra. Jenže pak přišel srpen 1968. Zatímco národ plakal a psal po zdech hesla proti okupantům, Husák počítal.
Rychle pochopil, odkud vítr vane. Moskva už nechtěla experimenty, chtěla klid. A Husák jí ho nabídl. Jeho projev, kterým definitivně pohřbil naděje Pražského jara, vešel do dějin jako jeden z nejcyničtějších politických obratů naší historie. „Ať odpadne, co je kolísavé, ať odpadne, co je oportunistické, ale ať v té straně zůstane, co je pevné, co je charakterní, co chce za tento národ zápasit,“ hřímal do mikrofonů, zatímco se zbavoval bývalých spojenců. Lidé u rádií nevěřili vlastním uším. Jejich hrdina se změnil v drába.
Smlouva s ďáblem
Následovala léta, kterým se eufemisticky říkalo normalizace. Husák uzavřel s národem nepsanou dohodu. Vy budete držet hubu a krok, nebudete se starat o politiku, a my vám za to dáme levný benzín, chaty na Sázavě a v televizi Včelku Máju. Byla to doba šedi.
Husák nebyl krutovládce typu stalinských řezníků, nýbrž technokrat moci. Věděl, že nepotřebuje popravy, stačí strach o práci a sociální jistoty. Zničil elity národa tím, že je poslal do kotelen a k mycím oknům. Sám se přitom stahoval do izolace.
Na Hradě nakonec seděl starý, nemocný muž se silnými dioptriemi, který stále častěji propadal apatii. Jeho druhá žena Viera zemřela při tragické nehodě vrtulníku, což ho zlomilo víc, než byl ochoten přiznat. Zůstal sám. Obklopený jen patolízaly, kterými ve skrytu duše pohrdal. Věděl, že systém hnije zevnitř, ale neměl sílu ani vůli to změnit.
Konec v zapomnění
Listopad 1989 pro něj nakonec byl spíše vysvobozením. Když jmenoval vládu Mariána Čalfy a následně abdikoval, udělal to s kamennou tváří hráče pokeru, který ví, že prohrál poslední žeton. Odešel do ústraní své vily v Bratislavě. Národ, který ho kdysi vzýval a později nenáviděl, na něj prakticky zapomněl.
Když v listopadu 1991 umíral, neštěkl po něm pes. A dokonce i jeho konec provázely otazníky. Arcibiskup Ján Sokol tvrdil, že se Husák na smrtelné posteli vyzpovídal a přijal svátost, jeho synové to však rázně popřeli. „Otec byl ateista a komunista až do konce,“ trvali na svém.
