Slavný italský básník Dante Alighieri vytvořil na počátku 14. století dílo, které dodnes formuje naši představu o posmrtném životě. Úvodní část jeho rozsáhlého eposu přivádí čtenáře do hluboké propasti plné utrpení a symbolických trestů. Autor do textu odvážně zakomponoval řadu svých současníků i historických postav. Vznikl tak poutavý příběh o putování lidské duše temnotou za vidinou spásy.
Vstup do temného hvozdu
Příběh začíná o Velikonocích roku 1300, kdy se pětatřicetiletý Alighieri ztrácí v hlubokém lese. Cestu mu brzy zkříží tři nebezpečné šelmy ztělesňující hlavní lidské neřesti. Lev představuje panovačnost, pardál chlípnost a vlčice symbolizuje nenasytnou lakotu. Ze svízelné situace básníka zachraňuje římský literát Vergilius – toho na pomoc vyslala Beatrice, dávná autorova láska a múza, aby zbloudilou duši bezpečně provedla nástrahami podsvětí. Dvojice se společně vydává k pekelným branám.
„Naděje zanech, kdo mnou ubírá se,“ varuje slavný nápis vytesaný do kamene na samotném vstupu do propasti, uvádí původní text literárního díla. Peklo má tvar obrovského obráceného kužele sahajícího až do samého středu Země. Vzniklo v okamžiku vyvržení anděla Lucifera z ráje, kdy se před ním zemská půda v hrůze rozestoupila a vytvořila hluboký kráter.
Cesta přes řeky a první kruhy
Hříšníci jsou v podzemí rozděleni do devíti soustředných kruhů přesně podle závažnosti svých provinění. Tresty odpovídají povaze pozemských činů a řídí se striktním zákonem symbolické odplaty. Převozník Cháron dopraví oba poutníky přes řeku Acheron do takzvaného Limba. V tomto předpeklí přebývají nepokřtění jedinci a význační antičtí učenci jako Platón, Sókratés nebo Homér.
Jejich duše netrpí a setrvávají v tichém klidu, ale hlouběji v podzemí už na odsouzené čekají skutečná muka. Chlípníci v druhém kruhu podléhají neustálým poryvům silného větru a obžerové o patro níže snášejí nekonečné krupobití pod bedlivým dohledem trojhlavého psa Kerbera. Pátý kruh ukrývá bahnitou řeku Styx, kde spolu neustále zápasí hněviví lidé.
Hořící hroby a les sebevrahů
Za mohutnými hradbami města Dis naráží Alighieri na kacíře uvězněné v hořících sarkofázích. Sedmé okruží pak patří násilníkům všeho druhu. Vojevůdci a tyrani se topí v řece Flegeton plné vařící krve, po jejíchž březích hlídkují ozbrojení kentauři. Samostatnou část tvoří ponurý les, kde z kmenů stromů promlouvají duše sebevrahů trýzněné neustálými nálety harpyjí.
Následuje rozlehlá pláň se spalujícím pískem vyhrazená rouhačům a lichvářům. Do ještě větších hloubek musí oba cestovatele snést na svém hřbetě podivná příšera Geryon s lidskou tváří a pavoučím tělem zakončeným jedovatým žihadlem.
Údolí podvodníků a zamrzlé dno
Osmé okruží zvané Malebolge tvoří deset hlubokých žlebů určených pro podvodníky, zloděje a pokrytce. Alighieri sem neváhal umístit i tehdejší vlivné papeže, což ve středověké společnosti vyvolalo obrovský poprask. Svatokupci tu trčí hlavou dolů v ohnivých jámách a falešní věštci mají hlavy otočené dozadu, aby už nikdy neviděli před sebe.
Lidé posedlí korupcí se topí v horké smole a zloděje neustále napadají jedovatí plazi. Na samém dně propasti leží zamrzlé jezero Kókytos. V kusu ledu tu vězí ti vůbec nejhorší zrádci rodiny, hostů i vlasti. Uprostřed mrazivé pustiny se nachází samotný Lucifer se třemi tvářemi. V každé tlamě přežvykuje jednoho z největších historických zrádců Jidáše, Bruta a Cassia. Básníci nakonec musí sešplhat po jeho obrovském těle, aby pekelnou říši opustili a mohli pokračovat k očistci.
Zásadní vliv na moderní jazyk
Původní název celého díla zněl pouze Komedie. Vznešený přívlastek „Božská“ vymyslel až o něco později italský spisovatel Giovanni Boccaccio. Epos vznikal v prvním desetiletí 14. století a autor k jeho sepsání nepoužil tradiční latinu. Text vytvořil v toskánském dialektu, čímž položil základy moderní spisovné italštiny. Rozsáhlá báseň ovlivnila celé generace umělců od sochařů až po literáty a její vizuální i myšlenková síla přitahuje pozornost čtenářů do dnešních dnů.
