22. března 1933 projely branou opuštěné továrny na okraji bavorského městečka první nákladní vozy se zatčenými odpůrci režimu. Heinrich Himmler oznámil zřízení tábora dva dny předtím, aby vyřešil kritický nedostatek místa v mnichovských věznicích. Původně provizorní řešení pro politickou opozici položilo základy pro budoucí síť koncentračních center po celé zemi.
Prázdná továrna na prach
Stará muniční továrna v Dachau zívala prázdnotou, dokud se v jejích halách nezačaly narychlo stloukat dřevěné pryčny pro stovky nežádoucích osob. Heinrich Himmler, tehdy působící ve funkci mnichovského policejního prezidenta, spatřil v opuštěném areálu ideální prostor pro izolaci komunistů a sociálních demokratů. První transport čítal zhruba 200 mužů, které oddíly SS nahnaly do budov postrádajících tekoucí vodu i základní hygienické zázemí. Dozorci se rekrutovali z řad bavorské policie a raných jednotek SS, které si v tomto prostředí začaly brousit své sadistické ostruhy.
Areál obehnaný ostnatým drátem a dřevěnými strážními věžemi postrádal jakoukoli logiku civilního práva, na kterou byli občané dosud zvyklí. Vězni se museli okamžitě podřídit drilu připomínajícímu zvrácenou vojenskou šikanu, kde i špatně ustlaná postel představovala záminku k fyzickému trestu. Prvotní chaos se rychle usadil v pevný řád, jenž později kopírovaly všechny ostatní tábory vznikající na území Říše. Místo se stalo laboratoří násilí, ve které se učila nová generace nacistických kádrů efektivně lámat lidský odpor.
Právní vakuum bavorských bažin
Vláda práva v těchto nehostinných končinách skončila okamžikem, kdy první vězeň podepsal formulář o takzvané ochranné vazbě. Tento byrokratický eufemismus umožňoval režimu držet lidi za mřížemi bez řádného soudu a na neomezeně dlouhou dobu. Policejní velitelství v Mnichově delegovalo veškeré pravomoci na fanatiky v uniformách, kteří vnímali vězně jako nepřátele státu bez nároku na základní důstojnost. Celý systém fungoval jako promazaný stroj na likvidaci politického disentu, skrytý za zdmi staré fabriky.
Každodennost za ostnatým drátem
Strava v prvních týdnech provozu odpovídala bídě poválečného Německa, ovšem s jasným záměrem vyvolat u vězňů pocit naprostého strádání. Obyvatelé baráků fasovali vodovou polévku a kus oschlého chleba, zatímco těžká manuální práce při rozšiřování tábora spalovala jejich tělesné rezervy. Disciplína se vynucovala bitím, které dozorci prováděli s metodickou přesností před nastoupenou jednotkou, aby zlomili vůli všech přítomných. Tato veřejná divadla moci měla za cíl pacifikovat i ty nejotrlejší charaktery z barikád.
V březnu 1933 většina příchozích věřila, že se po několika týdnech převýchovy vrátí ke svým rodinám do Mnichova nebo okolních měst. Místo návratu domů se však stali svědky budování hierarchie, kde kápa z řad kriminálníků terorizovala politické vězně pod přísným dohledem SS. Prostor nasákl pachem levné desinfekce a vlhkého betonu, který se stal trvalou kulisou jejich nových životů. Režim si zde poprvé v praxi ověřil, jak snadno lze společnost izolovat od nepohodlných jedinců.
Komunikace s vnějším světem prakticky neexistovala, protože odesílané dopisy procházely přísnou cenzurou a směly obsahovat pouze frázovité informace. Rodiny zatčených marně obcházely bavorské úřady a dožadovaly se informací, kdy jejich blízcí stanou před nezávislým soudcem. Odpovědí jim bylo buď mrazivé ticho, nebo strohé oznámení, že dotyčný se nachází v ozdravném procesu. Nacistická správa takto testovala, jak dalece může zajít v ignorování veřejného mínění a mezinárodních konvencí.
Systém bez zpátečky
Dachau stanovilo precedens, který odstranil veškeré pochybnosti o metodách nastupující diktatury Adolfa Hitlera. Theodor Eicke, který později převzal velení areálu, vypracoval disciplinární řád, jenž se stal normou pro všechna budoucí vyhlazovací centra. První transport z 22. března 1933 zahájil éru, v níž se státní správa propojila s organizovaným násilím v oficiálním měřítku. Tento model koncentrace absolutní moci v izolovaných zónách zůstává ukázkou toho, jak snadno lze ohnout paragrafy ve jménu státní bezpečnosti.
