Dějepis z ní udělal monstrum, které s fanatickým leskem v očích posílalo kacíře na hranici. Dokonce se jí dostalo pojmenování „Krvavá Mary“. Pod těžkým královským rouchem se však skrývala hluboce nešťastná žena. Marie I. Tudorovna obětovala důstojnost i zdraví v marné snaze porodit dědice. Její „těhotenství“ sledovala celá Evropa, aby nakonec s hrůzou zjistila, že anglická královna nosí pod srdcem jen smrt.
Když v roce 1553 usedla na trůn, bylo jí sedmatřicet let. Na tu dobu to byl věk, kdy se ženy spíše chystaly do důchodu než na vdavky. Marie však neměla na výběr. Potřebovala katolického dědice, který by odstavil její nevlastní sestru Alžbětu. Vrhla se do sňatku se španělským princem Filipem II.
Byl to nerovný boj. Filip byl o jedenáct let mladší, pohledný a chladný. Marii bral jako politickou nutnost. Ona se do něj však bezhlavě zamilovala. Stačilo pár měsíců a královna oznámila radostnou novinu. Menstruace ustala, břicho se začalo zvedat a ranní nevolnosti byly na denním pořádku.
Anglie jásala. Dvůr se připravoval na narození budoucího krále. Vše vypadalo dokonale, až na jeden detail. Žádné dítě neexistovalo.
Zvony zvonily zbytečně
Termín porodu byl stanoven na květen 1555. V Hampton Courtu bylo vše připraveno. Komnaty byly zatemněné, jak velel zvyk a u královnina lůžka se střídaly porodní báby. Marie cítila pohyby. Byla si jistá, že cítí život.
Když přišel očekávaný den, Londýnem se roznesla zpráva, že královna porodila syna. Rozezněly se zvony, v ulicích se zapalovaly ohně a lidé hodovali. Byla to však kachna. Marie ležela v bolestech, ale porod nepostupoval. Dny se měnily v týdny. Lékaři a dvorní dámy začali být nervózní.
Situaci trefně popsal benátský velvyslanec Giovanni Michiel, který posílal domů pravidelné reporty. Jeho slova zachycují napětí, které na dvoře panovalo.
„Vše je v nejistotě a očekávání. Porod se zpožďuje více, než je zdrávo, a lékaři si již nejsou ničím jisti,“ napsal diplomat ve své zprávě pro benátský senát.
Ponížení před celým světem
Uběhl červen, přišel červenec. Břicho, které se dříve dmulo pýchou, začalo splaskávat. Marie vycházela ze svých komnat bledá a zničená. Musela čelit kruté pravdě. Šlo o takzvané falešné těhotenství. Její touha po dítěti byla tak silná, že donutila tělo simulovat všechny příznaky.
Trapas to byl mezinárodní. Filip, který už tak v Anglii trpěl, sbalil kufry a odjel válčit do Flander. Marii nechal samotnou, vysmívanou a poníženou. Lidé si šeptali, že je to boží trest za upalování protestantů. Královna se utápěla v depresích a její pověstná krutost v té době nabrala na obrátkách. Čím prázdnější měla náruč, tím plnější byla vězení.
Repete s tragickým koncem
Člověk by čekal, že po takové zkušenosti bude Marie opatrná. O dva roky později se však situace opakovala. Filip se na krátko vrátil a královna znovu oznámila těhotenství. Znovu ty samé příznaky, znovu ta samá naděje. Tentokrát si však byla jistá, že už ví, jak počítat měsíce.
Historie se opakovala jako špatný vtip. Žádné dítě nepřišlo. Tentokrát však nešlo jen o psychiku. Mariino tělo začalo vypovídat službu. To, co považovala za rostoucí plod, byl pravděpodobně nádor na vaječnících nebo pokročilá vodnatelnost.
Marie I. Tudorovna zemřela v listopadu 1558. Nebylo jí souzeno stát se matkou králů. Zemřela s vědomím, že trůn převezme nenáviděná Alžběta, která její katolické dílo rozmetá na prach.
