Jiří III., který stál v čele Velké Británie od roku 1760 do roku 1820, trpěl v pozdějších letech vlády těžkými stavy, při kterých ztrácel kontakt s realitou. Jeho záchvaty doprovázel neustálý proud řeči, silné křeče a neobvykle zbarvená moč. Lékaři a historici zkoumali královy vlasy a ručně psané dopisy, aby přesně určili povahu jeho onemocnění.
Křeče a stovky slov v jedné větě
Jiří III. nastoupil na trůn v roce 1760 jako první panovník z hannoverské dynastie, který se narodil ve Velké Británii a jehož prvním jazykem byla angličtina. Během jeho dlouhé vlády ztratila Británie třináct amerických kolonií, ale naopak porazila napoleonskou Francii. V létě roku 1788 se u krále poprvé naplno projevil závažný zdravotní problém. Ztratil schopnost se ovládat a mluvil bez přestávky mnoho hodin, dokud mu u úst nezačala téct pěna.
Podle dobových zpráv panovník trpěl silnými křečemi. Členové služebnictva na něm museli občas sedět, aby ho ochránili před zraněním na podlaze. Ošetřující lékaři krále přivazovali a aplikovali mu leptavé obklady. Panovník musel opustit veřejný život a stáhl se do izolace v paláci Kew nedaleko Richmondu. Během indispozice vznikla i krátká politická krize. Jeho syn, princ z Walesu, se pokoušel získat pravomoci regenta. Spor skončil ve chvíli, kdy se králův zdravotní stav zlepšil.
I v průběhu záchvatů psal panovník dlouhé texty. Vědci Peter Garrard a Vassiliki Rentoumi z londýnské univerzity St George’s zkoumali tisíce králových ručně psaných dopisů. Zjistili, že v době nemoci psal věty obsahující až 400 slov a osm sloves. Jeho slovník se v těchto obdobích stával podstatně složitějším a barvitějším a král velmi často opakoval svá vyjádření.
Arzen ve vlasech a vedlejší účinky léků
Součástí zpráv o králově stavu byl i výskyt namodralé, případně tmavě červené až hnědé moči. Zbarvení tekutiny vedlo ve 20. století k rozšíření teorie, podle které Jiří III. trpěl porfyrií. Jde o dědičnou metabolickou poruchu krve, jež může vyvolat epileptické záchvaty a bolesti. V roce 2005 analýza odebraných vzorků králových vlasů odhalila vysokou hladinu arzenu. Ten patří mezi látky, které mohou porfyrii spustit. Zdroj arzenu odborníci s jistotou neznají, mohl pocházet z léků nebo z tehdejší kosmetiky.
Výzkumníci z univerzity St George’s na základě zkoumání dopisů a lékařských záznamů dospěli k jinému závěru. Zbarvení moči do modra podle nich vyvolávaly samotné podávané léky. Ošetřující lékaři králi předepisovali medikament z hořce, jehož květy mají hlubokou modrou barvu a v lékařství se jako tonikum využívají dlouhodobě.
Definitivní ztráta zraku i sluchu
Samotné chování panovníka odpovídá podle doktora Garrarda spíše manické fázi bipolární poruchy. Záchvaty nemoci se u krále znovu opakovaly v letech 1801 a 1804. Od roku 1810 u něj choroba propukla trvale. Definitivní propad zdravotního stavu tehdy podle historických záznamů pravděpodobně spustilo úmrtí jeho nejmladší a nejoblíbenější dcery, princezny Amélie.
Kvůli trvalé nezpůsobilosti vládnout převzal v roce 1811 státní povinnosti jeho nejstarší syn jako regent. Jiří III. strávil zbytek života v naprosté izolaci na hradě Windsor. Postupně se u něj rozvinula demence, zcela oslepl a přišel o sluch. O Vánocích roku 1819 mluvil nesouvisle 58 hodin v kuse a v posledních týdnech života nedokázal vůbec chodit. Zemřel na zápal plic 29. ledna 1820 ve věku 81 let.
