Leopold Wohlschlager se původně vyučil zlatníkem, dobové prameny jej však pamatují jako státního popravčího. Působil v dobách rakousko-uherské monarchie a po 28. říjnu 1918 plynule přešel do služeb nově vzniklého Československa, kde za svou práci pobíral pevný roční plat i prémie za každého oběšeného. Během své kariéry vykonal 24 exekucí.
Vřava kolem žlutého kufříku
11. října 1895 stál třiatřicetiletý Leopold Wohlschlager na dvoře Zemského trestního soudu na Karlově náměstí v Praze. Byla to jeho první samostatná poprava ve funkci mistra popravčího pro Království české. Na šibenici čekal dvaadvacetiletý horník Antonín Hofmann, který v Březových Horách u Příbrami zastřelil hutního inspektora a naddůlního. Motiv činu souvisel s národnostními spory, protože inspektor českým dělníkům nadával a nechal Hofmanna s otcem propustit z práce.
Na Karlově náměstí se od brzkého rána tísnily stovky lidí. Dav rozhořčeně skandoval žádosti o milost a policii musela pomáhat armáda, aby se kat se svými dvěma pomocníky v šest hodin ráno vůbec dostal do budovy.
Když Hofmanna v půl sedmé vyvedli na dvůr, odsouzený provolával protirakouská hesla. Prezident soudu dal vojákům pokyn k bubnování, aby jeho hlas zanikl. Horník na šibenici vykřikl: „Zabte císaře! Smrt císaři!“ Vzápětí jej pomocníci vyzvedli a popravčí upevnil smyčku.
Krátce po popravě vtrhly na dvůr davy lidí z náměstí. Lidé vytahovali nože, dloubali do dřevěné konstrukce šibenice a odnášeli si třísky na památku. Část davu se vrhla i na Wohlschlagerův žlutý popravčí kufřík a kat se o něj musel prát, než vojáci po několika desítkách minut nádvoří vyklidili.
Zlatník s odporem ke krvi
Leopold Wohlschlager se narodil v roce 1855 v chorvatském Osijeku. Jeho otec zemřel, když bylo chlapci šest let, a matka se znovu provdala za čalouníka Jana Křtitele Pipergera. Ten pocházel z rodiny, kde se popravčí řemeslo dědilo. V roce 1865 byl Piperger přeložen do Prahy.
Ve svých patnácti letech se Wohlschlager zúčastnil své první popravy jako otčímův pomocník. V září 1871 společně v Plzni oběsili Jana Janečka zvaného Serynek. V noci se museli k čerstvému hrobu u šibenice vrátit, tělo tajně vykopat a převézt na jiné místo. Úřady totiž zjistily, že v okolních lesích táboří skupina, která plánuje mrtvého odvézt.
V občanském životě se Wohlschlager vyučil zlatníkem a řemeslu se mezi exekucemi věnoval ve své dílně v Příčné ulici. Působil tiše a nenápadně. Na rozdíl od svého veselého otčíma, který si na dveře bytu vyvěsil vizitku se svou katovskou profesí, Wohlschlager nenavštěvoval hostince a nesnášel pohled na krev.
Sám Piperger v úřadu popravil padesát odsouzených. Když dříve seděl ve svém oblíbeném hostinci na Josefské třídě, vrchní číšník Václav Fiala mu s nadsázkou slíbil, že mu brzy opatří zakázku. Ještě tu noc Fiala ubodal svou milenku Kláru a na jaře 1866 jej Piperger skutečně oběsil. Po otčímově smrti v roce 1888 se Wohlschlager přihlásil do uvolněného úřadu a pražský trestní soud jej vybral z osmadvaceti uchazečů.
Jediné selhání ve Vídni
Během své kariéry oběsil jedinou ženu. Na začátku ledna 1900 odjel do Vídně, kde měl vykonat trest smrti nad třicetiletou Julií Hummelovou. Ta byla odsouzena za utýrání své pětileté nemanželské dcery Anny, které odpírala stravu a způsobila jí smrtelná zranění. Vídeňský kat rok předtím zemřel, a proto úřady povolaly popravčího z Prahy.
Exekuce nedopadla dobře. Žena se na provaze několik minut svíjela v křečích a členům soudní komise se z pohledu na ni udělalo špatně.
Wohlschlager se hájil tím, že musel na výslovný příkaz nadřízených použít vídeňské popravčí nářadí, se kterým se nemohl předem seznámit. Neúspěch jej stál místo vídeňského kata, o které tehdy usiloval. Úřad následně získal vídeňský kavárník Lang. Všechny další Wohlschlagerovy popravy v českých zemích už proběhly bez komplikací.
Pevný plat od nové republiky
Poslední popravu za rakouského mocnářství provedl v květnu 1903 v Chebu, kde oběsil dvaačtyřicetiletého číšníka Antonína Fišera. Po 28. říjnu 1918 jej nová republika převzala do svých služeb. Státní popravčí dostal pevný plat 15 tisíc korun ročně a za každou vykonanou popravu mu náležela prémie 500 korun.
Prezident Tomáš Garrigue Masaryk většinu hrdelních trestů měnil svými milostmi na doživotní vězení, přesto Wohlschlager v novém státě vykonal dalších pět exekucí. V lednu 1923 oběsil Josefa Kolínského za vraždu pražského hodináře Ledeckého a jeho rodiny. Kolínského bratr Jan, který se na činu podílel, dostal od prezidenta milost a doživotní trest.
V červnu 1927 v Kutné Hoře oběsil třiatřicetiletého Jindřicha Bažanta, který zavraždil své dvě milenky a třetí polil kyselinou sírovou. Odsouzený vážil pouhých 47 kilogramů a před popravou se pokusil předstírat duševní poruchu tím, že snědl vlastní košili s několika hřebíky. O pět dnů později následoval v Plzni čtyřiadvacetiletý voják František Sandtner. Ten zavraždil rodinu sedláka a odnesl si 270 korun, máslo a šest vajec. K poslednímu jídlu si vyžádal dvě kotlety, chléb, okurkový salát a tři vejce.
Poslední oprátka pro Leciána
Posledním oběšeným se stal v říjnu 1927 sedmadvacetiletý voják Martin Lecián, usvědčený ze stovek zločinů a několika vražd. Exekuce se konala na dvoře divizního soudu v Olomouci a Lecián ji přijal klidně. Po vydatném jídle z předchozího dne během popravy mlčel.
Po Leciánově popravě Wohlschlager svou profesi ukončil. Na konci roku 1928 odešel do penze a o rok později zemřel. Úřad převzal jeho zeť Nehyba.
V olomouckém vojenském muzeu později vznikla expozice s Leciánovými zbraněmi a posmrtnou maskou. Ležel u nich i provaz s oprátkou. Jeden z vojenských důstojníků si jej totiž po poslední Wohlschlagerově popravě vyžádal na památku. S odstupem času se zapomnělo, komu provaz původně patřil, a vznikla legenda, že si ho Lecián nosil u sebe pro štěstí.
