27. října 1962 se sovětská ponorka B-59 ukrývala před americkým námořnictvem v hlubinách Karibského moře. Izolovaná posádka tehdy čelila extrémnímu vedru a výbuchům cvičných náloží. Když dal velitel příkaz k přípravě jaderného torpéda, zástupce kapitána Vasilij Archipov tento krok odmítl a přesvědčil ho k vynoření. Přesně před 64 lety tak pravděpodobně zabránil jadernému konfliktu.
Výbuchy pod hladinou Karibiku
Posádka dieselelektrické ponorky B-59 ze sovětské severní flotily operovala na konci října 1962 v oblasti Karibiku. Stroj se pod hladinou ukrýval před americkými plavidly, která udržovala námořní blokádu Kuby. Moskva ponorce z bezpečnostních důvodů zakázala vysunout komunikační anténu. Námořníci tak ztratili přehled o vývoji karibské krize a poslední zprávy čerpali pouze z amerického rozhlasového vysílání. Z něj se dozvěděli o plánech na invazi na Kubu.
27. října 1962 v 16:59 se kolem trupu začaly ozývat exploze. Americké torpédoborce a letadlová loď USS Randolph shazovaly do vody cvičné hlubinné nálože. Washington předtím odeslal do Moskvy protokol, podle kterého měly čtyři až pět neškodných explozí signalizovat ponorce, že je odhalena a má se vynořit. Sovětská vláda však nikdy nepotvrdila přijetí těchto pravidel.
Pro izolovanou posádku zněly cvičné nálože jako skutečný útok. Námořníci neměli žádné informace o tom, zda na povrchu již nepropukla třetí světová válka. Američané naopak netušili, že B-59 nenese pouze běžnou munici, ale má na palubě tajně umístěné torpédo s jadernou hlavicí o síle pumy shozené na Hirošimu.
Extrémní podmínky v motorovém prostoru
Napjatou situaci zhoršovaly podmínky uvnitř plavidla. Ponorka B-59 nebyla zkonstruována pro operace v tropických vodách s vysokou salinitou. Utajení mise navíc bránilo pravidelnému větrání. Teplota v motorovém prostoru přesahovala 60 stupňů Celsia a ve zbytku plavidla se pohybovala nad 50 stupni.
Komunikační důstojník Vadim Orlov později popsal, že ve vydýchaném vzduchu stoupala hladina oxidu uhličitého a posádka kolabovala. Asistent kapitána Anatolij Andrejev si do deníku poznamenal, že lidé mimo službu pouze bez hnutí sedí.
V této vyhrocené atmosféře ztratil velitel ponorky Valentin Grigorijevič Savickij nervy. Uvěřil, že válečný konflikt již vypukl, a nařídil důstojníkovi zodpovědnému za jaderné torpédo uvést zbraň do bojové pohotovosti. Podle Orlovových vzpomínek Savickij křičel, že všechny potopí, i když při tom sami zemřou.
Příprava jaderného torpéda k útoku
K odpálení torpéda nedošlo jen díky zásahu zástupce kapitána Vasilije Archipova. Některé zdroje uvádějí, že použití jaderné zbraně vyžadovalo formální souhlas velitele a dvou dalších důstojníků, přičemž Archipov svůj souhlas odepřel. Publicista Topher Brennan však upozorňuje, že přesný důkaz o nutnosti jednomyslného veta neexistuje. Nesporné ovšem je, že Archipov začal jednat a velitele uklidnil.
Archipov Savickému vysvětlil, že výbuchy představují pouze signály a Američané je tak vyzývají k vynoření. Archipov měl u posádky značný respekt. V roce 1961 sloužil na jaderné ponorce K-19, kde hrozilo roztavení reaktoru. Zorganizoval tehdy úspěšnou opravu chladicího systému, při které sám obdržel dávku radiace a dvaadvacet členů posádky na následky ozáření do dvou let zemřelo. Věděl tak přesně, jaké ničivé účinky jaderná energie přináší.
Velitel Savickij nakonec s argumenty souhlasil a rozkaz k přípravě jaderného torpéda odvolal.
Vynoření mezi americké torpédoborce
Ve 20:50 americká plavidla donutila sovětskou ponorku vystoupat na hladinu. B-59 musela navíc dobít vyčerpané baterie. Po vynoření se ocitla v obklíčení torpédoborců, které ji nasvítily reflektory. Na jedné z amerických lodí hrála kapela jazz. Savickij odmítl americkou nabídku pomoci a plavidlo se vydalo na cestu zpět do Murmansku.
V Sovětském svazu čekalo posádku vyšetřování. Maršál Andrej Antonovič Grečko zuřil, že na Kubu odpluly dieselelektrické ponorky a nechal je odhalit. Někteří členové velení dokonce zastávali názor, že námořníci měli před vynořením své zbraně použít. Archipov však za odvrácení jaderného útoku potrestán nebyl a v armádě nadále kariérně postupoval. Zemřel v roce 1998.
O dramatu v hlubinách Karibiku neměla veřejnost dlouhé desítky let tušení. Jako první zveřejnil příběh ponorky B-59 ruský novinář Alexander Mozgovoj v roce 1995. Ve Spojených státech vešly detaily incidentu ve známost až v roce 2002 během havanské konference věnované karibské krizi.
