Dnes je to přesně 111 let, co se na západní frontě zastavil čas. Uprostřed nejkrvavějšího konfliktu dějin se stalo něco, co vojenské příručky nepředpokládaly a generálové nenáviděli. Muži, kteří se ještě před pár hodinami snažili navzájem zabít, vylezli ze zákopů. Ne proto, aby útočili. Ale aby si podali ruce, vyměnili dárky a zahráli si fotbal.
Byl Štědrý večer roku 1914. První světová válka zuřila teprve pět měsíců a propaganda na obou stranách slibovala brzký konec. Realita ale vypadala jinak. Statisíce mužů mrzly v zákopech ve Flandrech, po kolena v blátě a obklopeni smrtí. Zima byla krutá a morálka upadala. Pak se ale nad německými liniemi objevila světla.
Tichá noc uprostřed pekla
Všechno začalo nenápadně u belgického města Ypres. Britské hlídky si všimly, že Němci zdobí okraje svých zákopů malými vánočními stromky a svíčkami. Místo střelby se nočním vzduchem rozezněla koleda „Stille Nacht“. Britové chvíli váhali. Měli rozkaz střílet na vše, co se hne. Místo toho ale odpověděli vlastní verzí „The First Noel“.
Tato surrealistická chvíle prolomila ledy. Vojáci na obou stranách začali na sebe pokřikovat přání k Vánocům. Strach vystřídala zvědavost. První odvážlivci vystrčili hlavy nad zákop, pak celá těla. Nikdo nevystřelil.
„Nechtěl bych tenhle jedinečný a divný vánoční den za nic na světě zmeškat,“ napsal později kapitán Bruce Bairnsfather, který sloužil u britského kulometného oddílu, ve svých vzpomínkách. Bairnsfather popsal, jak si s německým důstojníkem vyměnil knoflíky z uniformy.
Fotbal mezi krátery
Nejsilnějším symbolem tohoto příměří se stal fotbal. Historky o organizovaných zápasech byly dlouho považovány za mýtus, ale deníky a dopisy vojáků potvrzují, že k nim skutečně došlo. Nešlo o duel na upraveném trávníku, ale o chaotické kopání do čehokoliv kulatého na zmrzlé zemi plné kráterů a ostnatého drátu.
Německý poručík Kurt Zehmisch ze 134. saského pluku si do deníku zapsal fascinující detail: „Míč se objevil odněkud z našich zákopů a už to jelo,“ uvedl ve svých zápiscích. Podle dochovaných svědectví se hrálo bez rozhodčích a bez pravidel. Někde použili konzervu od hovězího, jinde skutečný míč. Legendy tvrdí, že v jednom z hlavních „zápasů“ vyhráli Němci 3:2, ale výsledek nebyl podstatný. Důležité bylo, že se na chvíli přestali nenávidět.
Fotbal se stal univerzálním jazykem. Vojáci, kteří si nerozuměli ani slovo, chápali pravidla hry. Společně kouřili, ukazovali si fotky manželek a sdíleli jídlo, které jim přišlo v balíčcích z domova.
Zítra tě možná zastřelím
Vánoční příměří nebylo oficiální. Naopak. Vrchní velení na obou stranách zuřilo. Generálové se báli, že bratříčkování podkope bojovou morálku a vojáci odmítnou dále válčit. Rozkazy byly jasné: s nepřítelem se nemluví, na nepřítele se střílí.
Generál Walter Congreve v dopise své manželce popsal situaci s chladnou vojenskou logikou. Přiznal, že se sám nešel podívat do země nikoho, protože se bál. „Možná by neodolali a vystřelili na generála,“ napsal Congreve. V dopise také zmínil, že jeden z jeho mužů kouřil doutník s nejlepším německým odstřelovačem. „Teď už vím, odkud střílí, a doufám, že ho zítra dostaneme,“ dodal cynicky generál.
Tato věta přesně vystihuje tragédii celé události. Vojáci věděli, že mír je dočasný. Že ten, komu dnes dali cigaretu, bude zítra opět terčem v hledáčku pušky.
Konec lidskosti
Příměří trvalo na některých úsecích jen do druhého svátku vánočního, jinde až do Nového roku. Pak se válka vrátila v plné síle. A byla ještě krutější. Velení zavedlo přísné tresty za jakýkoliv kontakt s nepřítelem. Dělostřelectvo dostalo rozkaz pálit i na Štědrý den, aby se situace neopakovala.
Vánoce roku 1914 zůstaly ojedinělým momentem. Už nikdy v průběhu války se nepodařilo dosáhnout tak masivního a spontánního zastavení bojů. Válka se změnila v průmyslová jatka, kde pro rytířská gesta nebylo místo. O to silněji tento příběh rezonuje i dnes.
