Pondělí 13. dubna 1970 mělo pro trojici astronautů v lodi Apollo 13 představovat rutinní cestu k lunárnímu povrchu. Exploze kyslíkové nádrže v servisním modulu však během vteřiny proměnila vědeckou misi v boj o holý život. Svět v přímém přenosu sledoval improvizaci inženýrů v Houstonu, kteří museli vyřešit rovnici o příliš mnoha neznámých. James Lovell, John Swigert a Fred Haise se ocitli v plavidle, které se místo výzkumné stanice stalo promrzlou záchrannou kapslí.
Třesk v servisním modulu
Rutinní promíchání obsahu nádrží v servisním modulu vyvolalo zkrat, který roztrhl vnější plášť lodi a vypustil drahocenný plyn do prostoru. John Swigert ohlásil řídicímu středisku abnormální pokles napětí, souběžně s tím se loď začala nekontrolovaně kývat a z trysek unikal mrak zmrzlého kyslíku.
Posádka sledovala, jak se ukazatele tlaku v obou hlavních nádržích blíží nule, což znamenalo okamžitý konec nadějí na procházku po měsíčním prachu v oblasti Fra Mauro. James Lovell tehdy pochopil, že technická závada vyřadila z provozu palivové články generující elektrickou energii a vodu.
Světoznámá hláška „Houstone, máme problém“ (anglicky „Houston, we have a problem“) je ve skutečnosti z filmu Apollo 13 (1995) a dnes již zlidověla pro oznámení nečekaných potíží. Ve skutečnosti astronauti tehdy hlásili: „Houstone, měli jsme problém“ (anglicky „Ah, Houston, we’ve had a problem“).
Úkryt v Aquariu
Jedinou cestou k přežití byla evakuace do lunárního modulu Aquarius, který konstruktéři navrhli pro pobyt dvou lidí po dobu dvou dnů. Nyní musel tento lehký stroj ubytovat tři muže na trojnásobně delší dobu, což vyžadovalo drastické šetření s každým watty elektřiny a douškem vody.
Inženýři na Zemi narychlo vymýšleli, jak pomocí lepicí pásky, kartonů z letových příruček a ponožek propojit neslučitelné filtry na čištění oxidu uhličitého. V kabině klesla teplota k 5 stupňům, na stěnách kondenzovala vlhkost a Fred Haise začal trpět infekcí ledvin v důsledku nedostatku tekutin.
Gravitační manévr
Návratová trajektorie vyžadovala oblet Měsíce, aby gravitace tělesa dodala lodi potřebnou rychlost k cestě zpět k Zemi. James Lovell musel provést kritický zážeh motoru lunárního modulu, přestože tento pohon nikdo nikdy netestoval pro manévry s připojeným, mrtvým servisním modulem. Navigace probíhala primitivním zaměřením Slunce, protože okolní prostor vyplňovaly tisíce úlomků z exploze, které znemožňovaly orientaci podle hvězd.
Houstonští matematici z NASA dnem i nocí přepočítávali úhly vstupu do atmosféry, kde sebemenší odchylka znamenala shoření v žáru nebo odraz do nekonečného vesmíru. Celý proces sledoval personál v bílých košilích s vyhrnutými rukávy, krmil sálové počítače děrnými štítky a hledal řešení pro vyčerpanou posádku. Nervozita v sále rostla úměrně s tím, jak se ztenčovaly zásoby energie v akumulátorech určených pro závěrečnou fázi letu.
Návrat do Pacifiku
Před samotným vstupem do atmosféry odhodili astronauti poškozený servisní modul a poprvé spatřili rozsah škod, které exploze napáchala na boku lodi. Poté se museli rozloučit s věrným Aquariem, který jim posloužil jako záchranný člun, a uzavřít se v těsném velitelském modulu Odyssey. Průlet ionizovaným plynem přerušil rádiové spojení na více než 4 minuty, což bylo o 60 vteřin déle, než předpokládaly standardní tabulky.
Ticho v řídicím středisku ukončil až hlas Johna Swigerta, který potvrdil, že kabina visí na třech padácích nad hladinou Tichého oceánu. Plavidlo dopadlo do vln 17. dubna 1970, jen několik kilometrů od čekající letadlové lodi USS Iwo Jima. Námořníci vylovili z podchlazené kabiny tři vyčerpané muže, kteří během pěti dnů ztratili dohromady 14 kilogramů váhy, ale přežili nejkomplexnější technickou krizi své doby.
