Anglický král Jindřich VIII. Tudor zavedl u svého dvora naprosto ojedinělou funkci. Aristokraté z těch nejváženějších rodů se předháněli v tom, kdo z nich bude moci panovníkovi asistovat při návštěvě toalety. Pozice takzvaného toaletního komorníka totiž představovala nejkratší cestu k obrovskému politickému vlivu a nesmírnému bohatství. Kdo měl pod kontrolou panovníkovo zažívání a trávil s ním chvíle naprostého soukromí, dokázal velmi snadno ovládat celou zemi.
Každodenní péče o královo zdraví
Základním pracovním nástrojem dvorního toaletáře bylo speciální polstrované křeslo s otvorem, které komorník nosil neustále s sebou. K nezbytné výbavě patřilo také menší umyvadlo, čistá voda a velká zásoba bavlněných ručníků.
Aristokrat pomáhal Jindřichovi VIII. s oblékáním i svlékáním a podle historických pramenů se staral o samotné očištění intimních partií po vykonání potřeby. V autokratickém světě tudorovské Anglie představovala taková fyzická blízkost obrovskou politickou výhodu. Parlament tehdy neměl takovou váhu jako panovníkův vnitřní kruh.
Důležitou součástí této práce bylo pečlivé zkoumání králova exkrementu. Zjištěné poznatky komorník okamžitě probíral s dvorními lékaři. Zdravá stolice znamenala zdravého vládce a dobrá nálada panovníka se přímo odrážela na bezpečí celého dvora.
Dvořan na této pozici proto bedlivě hlídal králův jídelníček a přizpůsoboval celý denní program předpokládaným časům vyměšování. Za tuto intimní službu dostával tučnou odměnu, mohl využívat luxusní ubytování ve všech palácích a získával použité šaty z nejkvalitnějších látek či vyřazený drahý nábytek.
Mocný bankéř s přístupem do ložnice
Prvním mužem v této prestižní funkci se stal sir William Compton. S Jindřichem VIII. se přátelil od raného dětství, kdy budoucímu panovníkovi dělal osobní páže. Král svého blízkého důvěrníka brzy po korunovaci zahrnul lukrativními úřady a udělal z něj dokonce hlavního správce své osobní pokladny. Compton díky tomu prakticky určoval fiskální politiku celé Anglie a dokázal pro korunu získávat obrovské obnosy peněz od nižší šlechty pomocí tvrdého vymáhání starých feudálních daní.
Komorník také organizoval pro krále tajná milostná dostaveníčka ve svém londýnském sídle. Zanedlouho získal správcovství nad více královskými statky než zbytek dvořanů dohromady a stal se jedním z nejbohatších mužů v zemi. Ze svého ohromného majetku dokázal v době války s Francií postavit vlastní vojenský oddíl o téměř šesti stech mužích. Z mimořádně výnosného úřadu se těšil do roku 1528, kdy nečekaně podlehl potivé nemoci.
Smrtící následky dvorských intrik
Úzký vztah s králem přinášel sice obrovskou moc, často ale končil velmi tragicky. Sir Henry Norris nastoupil na uvolněné místo a brzy začal svůj nově nabytý vliv využívat k podpoře politické frakce kolem královny Anny Boleynové. Znelíbil se tím ovšem mocnému Thomasu Cromwellovi, který potřeboval její křídlo na dvoře zlikvidovat. Záminkou k Norrisovu pádu se stal jeden neopatrný rozhovor, do kterého se zapojila i samotná panovnice.
Cromwell nechal komorníka obvinit z cizoložství a Norris po krátkém procesu skončil na popravišti. Podobně nebezpečnou roli sehrál na samém konci panovníkova života sir Anthony Denny. Stárnoucí vládce trpěl těžkou obezitou, dnou a hnisajícími vředy na nohou. Denny jako jediný kontroloval, kdo smí do ložnice umírajícího panovníka vstoupit. Zcela sám rozhodoval o tom, jaké dokumenty se budou předčítat, a utajením informace o blížící se smrti zajistil předání moci protestantské klice.
Konec jedné dvorské tradice
S nástupem dalších generací se podoba toaletního úřadu proměnila. Fyzická asistence při hygieně ustoupila do pozadí a z komorníků se stali především osobní sekretáři s obrovským politickým dosahem. Pozici zastávaly v mírně upravené podobě i ženy, které stejným způsobem sloužily vládnoucím královnám. Rekordmanem v počtu toaletářů se stal Jiří III., u kterého se jich vystřídalo celkem devět. Úplný konec této neobvyklé tradice přinesl na počátku 20. století až král Eduard VII. Ten starobylou funkci ihned po svém nástupu na trůn v roce 1901 zrušil.
