Od úsvitu civilizace bylo zlato směnnou komoditou, symbolem bohatství a také způsobem jeho konzervace. Proto vznikal po první světové válce i československý zlatý poklad. Dělo se to souběžně se vznikem státu, kdy plnil dvě funkce. Zaprvé šlo o praktickou ekonomickou nezávislost, zadruhé o symbol státnosti a suverenity země. Co se s ním pak stalo?
Jako na divadlo
„Naše zlaté poklady začaly vznikat po roce 1918,“ uvádí autor knihy Kam zmizel zlatý poklad republiky Stanislav Motl pro Slovácký deník. „Tehdejší ministr financí Alois Rašín se zhlédl ve způsobu, jakým naši předkové vydělali na kapličku, tedy Nároční divadlo. Základem pozdějšího zlatého ručení československé koruny tak byla sbírka lidu.“
Během roku 1919 se sešlo 94 000 zlatých mincí, což bylo naprosto nevídané. Současně se ovšem rozkřiklo, že jsme bohatá země a záviděli nám hlavně Poláci, Němci a Rakušané. „Hlavně němečtí poslanci pak vytáhli v Parlamentu kartu, že jsme zlato ukradli v Rusku. To měli provést legionáři, kteří ukradli poklad ruských carů. Ti totiž v roce 1920 provázeli vlak s tímto pokladem napříč Ruskem.“
Skoro sto tun
Sto tun ve zlatých prutech je asi pojem natolik abstraktní, že si ho většina lidí nedovede zkonkretizovat. Právě k takovému objemu se ale státní poklad blížil před druhou světovou válkou. Právě její události si s touto položkou státního majetku dost drsně zahrály.
Původně byl, pravda, vyvezen kvůli ochraně ze země. Bohužel i tak se jeho značná část dostala na účty právě nacistického Německa. Posloužila tak válečnému tažení nepřátel celé Evropy, kterýžto mechanismus je ve válečném financování krutě obvyklý.
Dekády blokace
Ani po utichnutí děl a pušek ale nemělo mít naše zlato lepší osudy. V poválečných letech nahrávalo dost okolností tomu, abychom ho aspoň trochu získali zpět pod svá „křídla“. Záhy však vstoupila v platnost vlna znárodňování, stejně jako další konfiskační opatření. Vládnoucí strana si zkrátka a majetkových ohledech státu hrála šachy s vlastními, průběžně se měnícími pravidly.
Zbytek pokladu se do osidel republiky vrátil až během 80. let. Pak se ale rozplynul v nevýhodných operacích až machinacích. Dá se vlastně říct, že bylo neustále v pohybu, během kterého se ale postupně roztékalo.
Jednání vrcholila v roce 1982. Tehdy k nám tajně přiletěla letadla, která po zaplacení 24 milionů liber šterlinků Velké Británii a více jak 80 milionů dolarů Americe vrátila 18 tun zlata. „Bylo to deset tun v mincích a osm tun v cihlách. Ty mince byly svatováclavské tolary, guldeny obrovské hodnoty,“ upřesňuje Motl.
Financování odboje
To je ale podle Motla nesmysl, osobně našel dokumentaci o jeho předání bolševikům. Díky postupnému růstu zlatých rezerv měla naše koruna tehdy takový zvuk po celé Evropě. „Financovali jsme odboj z vlastních prostředků a ručili za něj naším zlatem. Po dvanácti letech pátrání jsem zjistil, že to, co zbylo, skončilo ve velmi prominentní bance v Kanadě. Tam jsem ztratil stopu.“
Novodobé osudy
V roce 1998 prodala ČNB velkou část zlatých devizových rezerv. Důvody byly v zásadě finančně technologické, protože objem drženého kovu neodpovídal účelu držení takové rezervy. Historický výnos z jejich investování současně zaostával za výnosy z jiného typu investic. Ze 70 tun v původním držení si tak ČNB ponechala čtrnáct.
Jak podotýká Motl, měli jsme v roce 2011 asi pět tun zlatých mincí. A i když zní vlastnictví zlatého pokladu nadmíru honosně, je otázka, nakolik je v současném finančním světě reálně efektivní.
Zdroje: CeskaTelevize, SlovackyDenik, CNB, DatabazeKnih
