Magdalenské prádelny fungovaly v Irsku i dalších evropských zemích až do konce 20. století. Za vysokými zdmi katolických institucí skrýval stát desetitisíce žen a dívek odsouzených k tvrdé neplacené práci. Otřesné podmínky těchto nápravných zařízení naplno odhalil až náhodný nález hromadného hrobu na pozemku jednoho z dublinských klášterů.
Ztráta svobody a identity
Ústavní zařízení získala své jméno podle biblické postavy Marie Magdaleny. Původním záměrem těchto domů byla sociální pomoc ženám z okraje tehdejší společnosti. S postupem času se jejich účel výrazně změnil k horšímu. Prádelny se proměnily v uzavřená místa pro kohokoli, kdo nezapadal do přísných společenských norem. Dveře se za oběťmi často zavřely natrvalo a bez možnosti odvolání.
V Irsku po roce 1922 získala katolická církev výsadní ústavní postavení a správy se ujalo několik ženských řeholních řádů. Zamykaly se zde svobodné matky, oběti se*uálního násilí i nevinné dívky z chudých rodin. Ocitnout se za zdmi ústavu šlo opravdu velmi snadno. K nedobrovolnému uvěznění stačilo obvinění ze záškoláctví, jízda načerno nebo příliš atraktivní vzhled. Své dospívání zde po krádežích v obchodech strávila slavná zpěvačka Sinéad O’Connor.
Chovankyně po příchodu do zařízení často přišly o své původní jméno a ztratily kontakt s vnějším světem. Řádové sestry jim okamžitě ostříhaly vlasy a přidělily stejné neforemné uniformy. Vládla zde velmi přísná pravidla a naprostá většina dne probíhala v absolutním mlčení. Denní náplň spočívala převážně v praní a žehlení obrovského množství špinavého prádla.
Dřina za zavřenými dveřmi
Čištění textilií sem zadávaly nemocnice, armáda, velké hotely i důležité státní instituce. Řeholní řády si za tyto komerční služby nechaly štědře platit, samotné ženy pracovaly zcela zdarma. Vyčerpávající dřinu doprovázelo kruté zacházení a fyzické tresty za sebemenší prohřešky. Útěk v podstatě nepřipadal v úvahu. Policie případné uprchlice obvykle ihned chytila a nekompromisně přivedla zpět.
Nález hromadného hrobu
O drsných podmínkách v církevních prádelnách se dlouhé desítky let vůbec nemluvilo. Zásadní zlom přišel v roce 1993 po prodeji části klášterních pozemků v dublinské čtvrti Drumcondra. Stavební dělníci při výkopech pro novou výstavbu objevili hromadný hrob se 155 těly bývalých chovanek. K desítkám z nich navíc chyběly potřebné úmrtní listy a úřady o jejich smrti nic nevěděly.
Nález vyvolal obrovský celospolečenský šok a naplno odkryl utajovanou pravdu. Poslední irská prádelna ukončila svůj provoz až o tři roky později v roce 1996. Irská vláda musela po silném tlaku OSN zahájit vyšetřování a tehdejší premiér Enda Kenny vydal oficiální státní omluvu. Stát následně vyplatil přeživším odškodnění ze speciálního fondu. Samotné řeholní řády jakýkoli podíl na finanční kompenzaci zarytě odmítly.
